Hlavní obsah

Čekám na výživné. A soudy spí!

Foto: shutterstock.com

Soudy u nás rozhodují velmi pomalu

Téma týdne: Úředníci: Zabít je, či pochválit? Jak se mohou úředníci chovat k prostým lidem? To nám popsala z praxe čtenářka Pavla. Co si vlastně k nám mohou soudy dovolit a na co máme právo?

Článek

Ráda bych přispěla svou zkušeností k tématu úředníků. Nemám k nim žádnou averzi, dělají jen svou práci. Ovšem! Zde je ten problém. Jak tu práci dělají! Někdo tak, že si odslouží svých pár hodin, striktně se drží byrokratických postupů a víc ho nezajímá.

Že některé zákony a vyhlášky jsou diskutabilní, víme všichni. Ovšem pokud se z práce úředníků, kteří mnohdy rozhodují o našem životě, vytratí zdravý selský rozum a lidštější přístup, snaha o pochopení druhého a empatie, je to špatné. Dá nám to potom totiž spoustu práce, abychom si svou pravdu a věci nám náležející uhájili.

Jsem člověk, který se po životních zkušenostech snaží postarat sám o sebe a nespoléhat na stát. Ovšem pokud mám nárok na určité věci, zákony této země to umožňují a já to potřebuji, za své věci jsem schopna důsledně bojovat.

Tak tomu bylo před několika lety, kdy se na nás (mne a tři děti) vykašlal druhý manžel. Do doby, než nás rozvedli, jsem měla opravdu malý příjem a na vše jsem byla sama. Manžel nám nedával již rok předtím vůbec nic a další rok trvalo rozvodové řízení. V té době jsem tedy požádala o zvýšení výživného na mou dceru z prvního manželství, která v té době studovala na střední škole.

Od podání návrhu jsou to již tři roky a osm měsíců a dosud věc není ukončena. Minulý rok, kdy od podání uplynuly tři roky a nic se nedělo, jsem podala stížnost předsedovi soudu kvůli prodlevě v jednání a přesně až po této stížnosti nám přidělený soudce nařídil jednání a pak i vydal rozsudek, kterým dceři výživné s ohledem na její potřeby výrazně zvýšil. Její otec se odvolal, jako ostatně vždy proti všemu, takže jednání stále není ukončeno.

Foto: shutterstock.com

Pustila jsem se do boje s úředním šimlem

Chci jen říci, že kdybych si v životě nestála za svým a nepustila bych se do boje s úředním šimlem, dodnes by se nic nedělo a čekala bych na rozhodnutí jednoho cizího člověka v úředním taláru. Dcera potřebovala výživné a pomohlo by jí to. Takhle vše zůstalo, jako ostatně celé roky péče, jen na mně.

K tomu ještě poznámka. Již sedm let vymáhám pro své děti z prvního manželství dosti vysokou částku na výživném (hodně přes sto tisíc korun). Použila jsem už všechny možné prostředky k vymožení těchto peněz pro děti, které naše zákony umožňují. Bohužel, v tomto státě není žádná moc, která by zařídila, aby děti své peníze kdy viděly. Anebo že by nedokonalost našich zákonů?

A jsme opět zpátky u úředníků. Samozřejmě největší problém je otec, který upírá svým vlastním dětem jejich práva. Ale postup úřadů a zákony mu to klidně dovolí...

Taková je má zkušenost. Doufám jen, že odvolacímu soudu to také nebude trvat více než tři roky a že má dcera se konečně dočká. Zdravím redakci a všechny milé, chápající, lidské a vstřícné úředníky.

Od pondělí startuje nové Téma týdne: Potkala jsem celebritu. Jaké jsou ve skutečnosti známé osobnosti? Poznamenala je sláva, nebo zůstaly v jádru stejné? Pište nám své názory a osobní zkušenosti na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama