Co se mužům (ne)líbí na ženách 1

Mám-li už mudrovat na toto téma, sluší se doznat, že jsem si sám sáhl na horká kamna. Před řadou let bylo období, kdy se mi dařilo v podnikání, měl jsem drahé auto, byl právě singl a chyběla mi - jen ta modelka. Ulovit si modelku je trochu honička, ale mně se to podařilo. Byla z Brna, jezdila už tenkrát fotit a předvádět i do ciziny. Na fotkách jí to slušelo přenáramně. A pak to přišlo. Přijela za mnou na víkend. Osmačtyřicet hodin, které jsem s ní strávil, utíkalo ještě pomaleji než poslední dva dny na vojně. Že to bylo absolutní střeštiprdlo, na které se v mém oblíbeném baru (na můj účet) vzpomínalo ještě léta, budiž. Ale když se „to" večer odlíčilo a svléklo... Nosaté, kostnaté nic. To nic ze všeho nejvíc (nechť mi prominou) připomínalo ženy na fotkách z koncentračních táborů. A to nic, když bylo nalíčené a oblečené a fotograf dobře strefil jeden záběr z tisíce, oblízl se každý muž. Jen já už ne.

Později jsem se podílel na jednom televizním pořadu, součástí kterého byla módní přehlídka spodního prádla. Odborníci tuší, o čem bude řeč. Nevěřili byste, jak obtížné bylo v přemodelkovaném Česku najít dvanáct holek, které vypadají alespoň trochu jako ženské, i když se vysvléknou. „Vždyť víš, že manekýny jsou na tohle hubený a nemaj prsa!" odpovídaly mi agentury. No, věděl jsem. Nakonec se to s vypětím všech sil nějak zvládlo jen díky spásnému nápadu, že jsme casting rozšířili až do oddílů aerobiku.

My muži tedy nějaká prsa chceme. Nemusí toho ale být zas až tolik, kolik si někdy myslíte. Má spolupracovnice, ve snaze vyprovokovat u svého přítele větší sexuální touhu, se mu jednoho dne nadělila v poctivých silikonových trojkách. Mám-li to zkrátit, tak od té doby vůbec nic, účinek byl zcela opačný a brzy se rozešli. Sám jsem „to" v rukách měl a ve shodě s řadou dalších mužů s podobnou zkušeností mohu konstatovat, že tedy nic moc. Dá-li se s trochou štěstí či dobrým výběrem operatéra ještě dosáhnout jakž takž přirozeného vzhledu, pak při doteku může mít muž pocit, že si hraje s atrapou ženy. Alespoň já ten pocit měl a moc rád jsem se vrátil zase hezky a pokorně k přírodě.

Mám kamaráda, jmenuje se taky Honza, a ten vyžaduje, aby žena měla „pořádnej zadek". Nikdy jsme si nekonkurovali a nikdy se nám nelíbily partnerky toho druhého, protože já jsem na drobnější a štíhlé, kterým mohutné poprsí rád odpustím, pokud se mi jejich zadeček pěkně schová do dlaní. Co tím chci říci? Tomu se líbí ta a tomu zase jiná. Hledejte si partnery, kterým se budete líbit takové, jaké jste. Zhubnete-li pro něho drasticky o patnáct kilo, bude spíše zázrak, udržíte-li si tuto bilanci přes těhotenství a dál a dál.

Jsem přesvědčen, že daleko snazší cesta je naučit se dobře nosit to, co na svém těle máte, a na to si obléci to, co vám zdůrazní to pěkné (o tom v příštím dílu již zítra). A nezapomínat třeba na to úplně nejdůležitější, co se líbí univerzálně a úplně všem mužům: úsměv!