Hlavní obsah

Uštvaná matka: Nenechte děti nacpat do pytle!

Foto: Petr Makovička

Po roce je tu zase dilema - vpustit, či nevpustit?

Jako každoročně už od září mnozí rodiče vyhrožují svým dětem pátým prosincem. A já se ocitám před dilematem „pustit – nepustit“. Nepamatuji si, jak probíhaly návštěvy Mikuláše u nás doma, když jsem byla dítě. Pokud jsem zpívala, je docela možné, že další rok už nikdo nepřišel.

Článek

Pamatuji si ale na dobu, kdy jsem společně se svou kamarádkou Radkou chodila „strašit“ malá škvrňata. První rok jsem byla Mikuláš, což mě moc nebavilo, navíc Radka byla jako čert strašně měkká. Další rok jsem si vystřihla čerta já a vyřádila jsem se. Někteří rodiče nás s papírkem v ruce, na kterém byly vypsány prohřešky dětí (některé seznamy byly hodně dlouhé) venku zastavovali a zvali k sobě domů. Jedno dítě jsme měli za úkol doslova strčit celé do pytle. Je obdivuhodné, jak vysoký pud sebezáchovy některé děti mají. Dvacetikilové zmítající se tělo do pytle zkrátka nedostanete.

Dnešním Mikulášům a čertům nezávidím. Mají to mnohem těžší. Já už bych do toho nešla. Měla bych strach, že malý klučina hned v zádveří zařve „Bakugane, do boje“ a hodí po nás deset plastových koulí nebo nás rovnou sejme mečem Dartha Vadera.

Každý rok zvažuji, jestli otevřít, nebo neotevřít, ale jelikož bydlíme na vesnici, je to v podstatě sázka do loterie. Záleží na tom, odkud karavana půjde, což se dopředu nikdy neví. Pokud vyrazí od lesa a bude končit u nás na kopci, budou čerti už dost slušně nametení, takže je tu riziko, že se jich budu bát i já sama a z prožitého traumatu začnu recitovat. Pokud začnou na kopci, budou plni energie a elánu a vyděsí mi děti až ke koktavosti.

Když měl můj syn zhruba dva roky, domluvila jsem se s karavanou čítající pět čertů, tři anděly a dva Mikuláše, že nebudou moc strašit a pustila jsem je. Do té doby, než číslo dvě uvidělo čerty, bylo vše v pohodě. Pak ovšem začali řvát jak pomatení, mlátit řetazy o rám dveří, a bylo vymalováno. Číslo dvě se mi nasáčkovalo do náruče. Nemusela jsem ho ani přidržovat, lezlo po mně jak veverka.

Od té doby pozorujeme průvod jen z bezpečného úkrytu zpoza okna. Číslo dvě se krčí u topení a jen vykukuje. Číslo jedna je hrdina, vůbec se nebojí a na čerty ťuká. Číslo dvě se rozčiluje, protože číslo jedna vzbuzuje příliš pozornost. Jelikož se ovšem nenapíšeme ve zdejším obchůdku na seznam, nikdo nezazvoní. Samozřejmě „čirou náhodou“ pak najdeme za dveřmi pytlík s překvapením.

Já si myslím, že to stačí. Podle mě nemá smysl děsit malé děti příchodem čertů. Stačí jim přece autenticky zatelefonovat a sdělit, že děti slíbily poslušnost.

Ať už vám kvůli svým článkům připadám sebevíc šílená, právě teď oroduji za všechny děti zhruba do sedmi let, neděste je!

ynezorPumanzeSaNyknalC