Článek
Před muži se nestydím v tělocvičně, kde se potíme všichni stejně, nestydím se na pláži, protože nikdo nejsme dokonalý. Ale cizí muž v kadeřnickém salonu mi fakt vadí.
Včera jsem se pohodlně uvelebila v křesle a kadeřnice Šárka se pustila do melíru. Baví mě ten pohled do zrcadla, kdy se z poměrně normální ženy rodí cosi mezi figurkou z Člověče nezlob se! a tvorem z daleké planety. Modré proužky místo vlasů, černočerný plášť na ramenou a pleť zelenkavá od světla zářivek. No co, jsme tu samy holky!
Koutkem oka zaznamenávám pohyb u vchodových dveří. „Dobrý den, Šárko, jdu náhodou kolem, nemáte náhodou čas? Potřebuji ostříhat.“ Muž! Vetřelec! Šárko, vyhoď ho, řekni, že se ti ztupily nůžky, došel šampon, neteče voda a fén probíjí! „To víte, že mám čas, tady paní bude melír působit 20 minut! Vždyť jste můj stálý zákazník!“
No tak fajn. Sedám si na čekací židličku, a maskuji se časopisem. Mužský vetřelec mi připadá neškodný. Maličkatej starší chlapík s brejličkama, takovej skříteček s pár vlásky. Nadechuji se, že navážu na přerušenou konverzaci (s kadeřnicí) a nechápu, proč na mě tato do zrcadla kroutí očima. Něco naznačuje, ale co? „Šárko, dneska k nám do rádia přišla…“ Nestihla jsem dopovědět větu, skřítkovi zajiskřily oči a od té chvíle jsme se s kadeřnicí bavily jen posunkovou řečí. „Tak vy děláte v rádiu, to k vám chodí zajímaví lidi, že jo, to já bych mohl vyprávět…“ A taky že vyprávěl! Skřítek znal všechny tváře českého šoubyznysu, zejména ty, které užívají zasloužený důchod. To víte, když pracujete dlouhá léta jako číšník ve vinárně U Golema, kde se herci scházeli!
Sláva, mužský vetřelec je ostříhaný, zaplatí a do kadeřnictví se vrátí holčičí atmosféra. Sedám si k umyvadlu, opírám hlavu a čekám na to nejhezčí: mytí hlavy a masáž. Áááách. COŽE? On zaplatil a sedl si? „A tak já vám to teď dopovím!“ Milosrdný proud vody proměňuje skřítkova slova v neidentifikovatelný shluk písmenek. S ručníkem na hlavě se postupně smiřuji s faktem, že tenhle malý muž se mnou absolvuje i stříhání a foukání. Nepletu se.
Konečně platím i já. Zachraňuje mě Šárka. „Evi, tak a teď ti ukážu tu naší novou kuchyň!“ Skřítek posmutní, tuší, že do kuchyně s námi nepůjde. „Tak na shledanou!“ Šárka žádnou novou kuchyň nemá. Rychle probereme drby, které jsme kvůli mužskému elementu nemohly ventilovat.
Vesele si to šinu z branky Šárčiny zahrady. ON tu stojí a čeká! Skřítek na mě čeká! „Čekám na vás, abych vás pozval na kávu. S vámi se tak krásně povídá!“ Pomoc. Jak to bylo v kurzu asertivity? Zafungovalo až desáté odmítnutí. Prvních devět bylo slušných (podle kurzu). To poslední z něho nebylo, ale zabralo. Skřítek odchází smutně k autu. Jsem fakt dobrá! „Tak zase příště, paní Evo, třeba nám vyjde i to kafe!“
Až příště půjdu ke kadeřnici Šárce, na kolenou mi odpřisáhne, že v době mé přítomnosti do kadeřnictví nevkročí žádný muž! Návštěvu kadeřnictví totiž bez mužů fakt můžu!
P. S.: I když Marek Vašut, Tomáš Matonoha nebo Roman Šebrle by tam být mohli.
