Článek
Cože? Tady přece byla vždycky silnice… Za zatáčkou cesta mizí a mění se v tankodrom. „Nevadí, couvneme a zaparkujeme u první chalupy!“ Couváme dlouho, protože se tu prostě nikde zaparkovat nedá! Až u rybníčka za vsí. Teď už se na chalupáře z auta moc nesměju.
Pěšky je to stejně hezčí! „To jsem ráda, že jsme tady, je tu krásně, viď?“
Přes celou cestu leží obří louže plná bláta. Hloubku bahýnka odhaduji na 20 centimetrů. Nejsem z cukru, ale je mi přece jen trochu líto zánovních bot. „Obejdeme to tady po trávě!“ Jasně, pravý muž se nevzdává! Ten pruh trávy má šířku jako dlaň a od haldy bahna ho odděluje elektrický ohradník. „Jauvajs, to štípe!“ Schytala jsem ránu do ruky, když jsem se drátu chytla v panice před pádem do bláta. Dostala jsem další dvě o něco níže, když jsem zběsile mávala brnící rukou (do hýždí to štípe mnohem víc!). „Já se ale fakt nesměju!“ Nevěřím mu.
Přicházíme na rozcestí. Jedna ze tří cest vede kousek lesem k vyhlídkovému místu nad přehradou. Bývala jsem tu každé léto. Naposledy před 30 lety. „Určitě je to tahle cesta!“ Sakra, těch pár metrů je nějak podezřele dlouhých! „Zavolám tátovi, to je divný!“ Nezavolám. Mobily odpočívají v autě. Mapa taky. Kráčíme dál. Vysokou mokrou travou. Sem tam kopřiva. Pod oko mě štípnul komár. „Neboj se, musíme tam dojít! Směr je dobře!“ Obdivuji jeho víru.
Jsme u cíle! Po pěti kilometrech pochodu se v hloubce pod námi zableskla hladina přehrady! Za chvíli už sedíme na vyhřátém jehličí, polední slunce pálí, nikde ani živáčka. Romantika jako hrom. „Jééé, leze po nás děsně klíšťat!“ Vysoká tráva! Zběsile si prohlížím nohy, vysypávám jehličí z bot a doufám, že se už nějaká potvora nezakousla.
Cesta zpátky utíká rychleji. Zvládnu i ten ohradník! Už mě neštípneš, potvoro! Vyhýbám se drátům elegantním obloukem. Sice teď stojím v 20 centimetrech bláta, mám hlad, žízeň, nateklé víčko, ale je mi to celkem fuk. „Tak už pojď, dáme si něco dobrého k obědu!“ Jak ti muži dokážou být pozitivní! Něco dobrého k obědu si dávají na zahradách i chalupáři, kteří nechápou, jak se může někdo na vycházce tak zdevastovat. S hlavou hrdě vztyčenou kráčím po boku nezabláceného a dobře naladěného (vždyť našel cíl!) přítele k autu.
„Zastavíme tady u té hospůdky! Dej si, na co máš chuť!“ Interiér hostince dává tušit, že se tu naposledy vařilo na počátku minulého století. „Jedno malý pivo a ty strašlivě mastný brambůrky!“ Ani netušíte, jak božský to byl pokrm. A jak bezva to byl nakonec den.
Je totiž úplně jedno, jak klikatá a blátivá vaše cesta je, důležité je, s kým po ní kráčíte.
P. S.: Na rozcestí to mělo být doprava.
