Eva: V září budu zase těhotná!

Časopis Uzlíček

A nejen z malého Michaela je Eva naprosto unesená. Podle jejího vyprávění soudě, je René vzorný manžel a otec. A to, že se k sobě oba partneři dokonale hodí, dokazuje i málo vídaný fakt: syna se jim povedlo zplodit hned na první pokus!

Loni jste kromě porodu absolvovala i svatbu. Byl pro vás svatební den tím opravdu nejkrásnějším v životě, jak o něm lidé často mluví?

Ona to byla kombinace dvou pocitů v jednom. Svatbu jsme původně chtěli mít tři měsíce předtím v kostele v manželově rodišti v Želivi u Humpolce. Jenže můj porodník a zároveň rodinný přítel Miroslav Verner mi vzhledem k rizikovému těhotenství cestování nedoporučoval, a tak jsme pro jistotu odsunuli obřad až na dobu, kdy budu v tom stadiu, že kdybych předčasně porodila, tak už budu mít jistotu, že malý bude v pořádku. Svatby se proto pro jistotu účastnil i Mirek, a přestože byl úžasnej, nemohla jsem si ten den užít naplno, jelikož mě pořád hlídal (smích). Míša nakonec přišel na svět 14 dní po obřadu.

Vtipné je, že mě o ruku vůbec nepožádal. Dodneška si z toho dělám legraci. Ono to vyplynulo tak nějak automaticky, takže žádná žádost nenastala. Prostě jsme se dohodli, že se vezmeme. Z toho, o čem jsme se bavili, to najednou bylo jasné oběma.

Nikdy jste neuvažovala o tom, odložit svatbu až po narození malého? Často nevěsty touží, aby byly na svatebních fotkách s plochým bříškem...

My jsme o ničem takovém rozhodně neuvažovali ani na vteřinu. Chtěli jsme se vzít předtím, než Míšánek přijde na svět, aby se narodil do úplné rodiny.

Ale když se dítě narodí, tak přece z rodinných vztahů stejně nemá rozum. Důležité je, aby byl součástí úplné rodiny, až to začne vnímat, takže jste mohli svatbu klidně stihnout v prvním roce synova života. Nebo ne?

Jsem přesvědčená, že všechno bylo tak, jak to být mělo.

Zmínila jste, že vaše těhotenství bylo rizikové. Z jakého důvodu?

Prcek od začátku rostl hopem a bylo jasné, že bude obrovskej po manželovi. Já jsem o půl metru menší než René, a tak bylo dítě bohužel na moje tělo moc velké. Míša se narodil o pět neděl dřív, ale kdybych ho bývala donosila, určitě by měl nějakých pět kilo.

A jak jste se, s ohledem na tyhle problémy, v těhotenství cítila?

Ke konci už jsem mlela z posledního, a jakmile jsem nabyla jistoty, že malej bude v pořádku, byla jsem skoro i radši, že přišel na svět takhle brzo. Všechno mě totiž bolelo, nemohla jsem spát, nevěděla, jak si lehnout, ani jak si sednout, chytaly mě křeče do nohou – a do toho všeho přišlo v srpnu obrovské vedro. Prostě hrůza...

Změny nálad jste nepociťovala?

Ale ano, pociťovala. Jakmile jsem viděla reklamu, kde vystupovali králíčci, pejsci nebo koťátka, ihned jsem se začala rozplývat. A v podstatě to takhle mám dodneška. Je pravda, že jsem vždycky odsuzovala jakoukoli nedostatečnou péči o dítě, ale když teď vidím reportáže o odložených nebo týraných dětech, začínám okamžitě slzet. Brečím i u romantických komedií.

Taky se stává, že těhotné ženy jsou na svého partnera vinou hormonálních změn protivné. Byl to i váš případ?

Jo, občas se mi to taky stalo. Ale za chvíli jsem si uvědomila, co všechno pro mě dělá, a uklidnila se.

Co tedy pro vás dělá? Pochlubte se a udělejte reklamu svému partnerovi, ať ostatní maminky závidí...

(Smích) Snaží se, abych měla kompletní servis. Rád vaří, takže mě skoro nepouští ke sporáku, chodí na nákup a nenechá mě tahat nic těžkého. Krmí, přebaluje a koupání dokonce zvládnul dříve než já.

Prosím?

Když nás v porodnici nechali poprvé koupat miminko, ptali se nás, jestli chceme pomoc od sestry. Já to odmítla a řekla jsem jim, že to zvládnu. No a dopadlo to tak, že jsem zavolala manželovi, aby okamžitě přijel do porodnice a pomohl mi malého vykoupat…