Hlavní obsah

Očima padesátky: Hubnutí je v hlavě. Ale ne v mé

Foto: ilustrace Lenka Samešová
pondělí 08:00

V poslední době se mi hlava nafukuje prapodivnými věcmi. A jedou v tom hlavně doktoři. „To máte v hlavě,“ řekli mi na ORL, když jsem si postěžovala na pískání v uchu. Po třech hodinách postávání před ordinací jsem tedy čekala víc. V hlavě. To je mi objev. Jinde uši přece nemám.

Článek

Též hubnutí prý vězí v hlavě. No to jistě. Ale ne v mé. A jestli se tam přece schovává, prosím, aby se přesunulo do správných partií. Stejně by se do hlavy brzy nevešlo, neb se tam cpe kondice. Aspoň podle trenéra. „Jak mám uběhnout deset kilometrů, když už na šestém mám tělo zakyselené tak, že bych do něj mohla nakládat okurky?“ stěžuji si na příliš vysoké ambice. Jeho. Mně by těch šest spánebohem stačilo. „To máš v hlavě,“ opáčil. Aha. A já hloupá myslela, že běhání je v nohách. Cožpak o to, s nohama v hlavě se ještě nějak srovnám, ale prý tam mám i celý svůj gastroenterologický systém a vylučovací soustavu, poučila mě lékařka na preventivní prohlídce. Tohle jsem asi nepotřebovala slyšet. I když vyloučit myšlenky na vylučovací soustavu, když potřebujete vyloučit obsah močového měchýře, asi fakt nejde. Hlavně my, ženy, s tím dost bojujeme.

Muž, když se mu chce, koná většinou hned. Ženy spíš než na rychlost spoléhají na výdrž. Zatím to vždycky vyšlo. Ale bojím se, že jednou přijde den, kdy se mi obligátní „to už domů vydržím“, vymstí. Je to vždycky stejné. Čím blíž k domovu, tím větší nutkání. Je to v hlavě? Ne, je to v jízdních řádech. A taky v kabelce, ze které ne a ne vylovit klíče. Naštěstí je otevřeno. A výtah jede zrovna dolů. Přešlapujíc, ba skoro tančíc hypnotizuji displej: čtvrté – třetí – druhé - první… „Á dobrý den, to jsem ráda, že vás vidím. Prosím vás, mohla byste mi ukázat ty Oči padesátky, kamarádka říkala, že to čte,“ tasí sousedka z kabely tablet. Hystericky přejíždím prstem po obrazovce a modlím se, aby z očí nebyly zakrátko moči. Hotovo! Kvapně se loučím a zuřivě mačkám tlačítko. Jeď! Jeď!!! Už není čas hledat klíče, držím zvonek, dveře se rozletí, zahazuji kabát, kabelku, boty, nevím, v jakém pořadí. Konečně!

Když už je zase dobře, zaťuká můj muž na dveře toalety: „Volali z práce, že sis tam už zase zapomněla klíče i telefon. Prosím tě, můžeš mi říct, co máš v hlavě?“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek