Článek
Už týden se totiž spolu chystáme vyrazit na party jejích oblíbenců - Depeche Mode, což je pokaždé oslava černé. Kluky z kapely za konkurenci nepovažuji. Šílené účesy a mrkváče zapnuty vysoce nad pupkem mě přece nemůžou ohrozit. Ale abych na parketě nebyl za burana, vyhrabu doma černé obtažené kalhoty z mých punkáčských let a dokonce si už pár dní do uší pouštím empétrojky s jejich hity.
Slečnu vyzvedávám přede dveřmi jejího bytu a se sebezapřením pochválím její outfit (pardon, ale dlouhá černá sukně a klobouk á la Rumcajs mě fakt moc neberou). Ona mě ale zve dál, prý má překvapení. Už tak brzy? Super! Děkuju, Depešáci, miluju vás!!! pomyslím si a vstupuji dovnitř. „Trošičku tě upravíme, co říkáš?" pronese slečna nenuceně a bere do ruky malou záhadnou lahvičku s černým elixírem, kterého by se zalekl i Harry Potter. Lak na nehty! Teď ji přece nemůžu zklamat a aspoň budu mít dobrodružnou historku pro kamarády, letí mi hlavou, a tak svoluji. Využívám situace a pokládám ruku na její stehno. Výbuch smíchu. „Pro pána. Vždyť máš širší palce na ruce než já na noze." Tak a je to venku. Můj komplex placatých prstů je prozrazen. Snažím se to zamluvit trapným vtipem: „Buď, prosím, jemná, je to poprvé." A pak to začalo, překvapivě bezbolestné, dokonce bych to označil za příjemné. Ta vůně mě opět vrátila do zmiňovaného punkačského období, ze kterého si moc nepamatuji (a radši ani nechci). Moje nehtíky za chvíli vypadaly jako deset černých lentilek.
Po této předehře však nastal čas pro pořádné číslo. Malování řas. Cítím strkání cizího předmětu přímo do oka. Samozřejmě to nevydržím a rozbrečím se. Vypadám jako holka po rozchodu s Robbie Wiliamsem z nějakého kýčovitého videoklipu. Mužské slzy na prvním rande - kombinace vhodná pro pokus o sebevraždu. Je obdivuhodné, že ženy podstupují dennodenně tohle utrpení, aby se nám mužům zalíbily. Já mám po ránu problém oči otevřít, ne ještě riskovat jejich vypíchnutí s tím miniaturním mastným kartáčkem.
Vzpomenu si na experimenty mých sester, když ze mě v dětství chtěly udělat holčičku. Tehdy jsem to vydržel, musím i teď! Zatnu zuby, podruhé nastavím obličej a intenzivně myslím na včerejší gól Sparty. Vyšlo to - moje řasy jsou teď svůdné jako z reklamy. Aha, už chápu, takže celé líčení je o fotbale.
Ale teď jde do tuhého. Jak se mám, pro pána, dostat přes celé město, aby ta cesta nezanechala na mně psychické následky?! Posilněni panákem vyrážíme do ulic. Výkladům a zrcadlům se schválně vyhýbám. V metru mě k smrti vyděsí vlastní ruka s černými konečky prstů. Po pár výsměšných pohledech cestujících volím jinou taktiku - předstírám německého turistu, lekám malé děti a mluvím sám se sebou. V momentě se ode mě všichni odvrátí, a přesně to jsem potřeboval. Všichni kromě mé společnice, která se náramně baví. Cítím se jako idiot, ale za smích té slečny to přece stojí. Ještě že jsme se nevydali na nějakou plaveckou party. To bych si musel oholit nohy!
