Článek
Zdena (22 let, Příbram): „Dobrý den, zajímalo by mě, jak to myslí chlap, když řekne ženě, která ho stále miluje, že potřebuje čas si to rozmyslet a že zatím budou jen kamarádi... Jsme usmíření po rozchodu. Děkuju.”
Vážená Zdeno,
kdokoli tohle řekne, říká vlastně, že toho druhého (už) nemiluje. Když o někoho stojím, toužím s ním být každou chvilku a nevymlouvám se, že chci pauzu, srovnat si hlavu, oddechový čas a tak dále.
Bohužel zlomový moment nenastává u obou partnerů najednou, a tak přichází období, kdy jeden je ještě zamilován, a druhý už ne. Proč vám to ten chlap neřekne rovnou? V jedné písni se zpívá: „Bál se slzí víc než ran, a tak skončil drsnej man“. Chlapi se ženských nářků bojí, vyhýbají se jim nebo kmitají a dřou, aby k nim nedošlo. Vysvětloval jsem zde, že to máme geneticky vrozené (potomstvo sobeckých mužů umíralo přednostně). Ve vašem případě chlap před nářky a scénami kličkuje, třeba ani neví, že zrovna vy byste mu je nedělala.
Otázka je, proč vy takové očividné blbosti věříte. Asi se chytáte stébla a tajně věříte dál – protože nemáte (na rozdíl od mnohých jiných) záložního borce (což vás šlechtí) a bojíte se vakua.
Čekáte marně a maříte čas. Opět vám posloužím moudrem generací předků: „Prasklé prkýnko nesroste“.
Poznámka autora: Společným jmenovatelem této dámy i té z předchozího sloupku je lpění na nějakém frajerovi, který je už nechce. Zdálo by se, že nyní s povděkem sáhnou po nějakém hodném a upřímném (nebo se stanou snadnou obětí svůdce, který se za takového vydává).
Kdepak, bude ještě dlouho trvat, než se myšlenkově oprostí od pseudoprince, který nestál za nic. Ke škodě těch hodných (i svůdců).
