Článek
Čtenářka Marie sice už oslavila šedesáté narozeniny, přesto potkala novou lásku. V čem je háček? Její o 15 let starší manžel ji nechce pustit a pokračuje v manipulaci, kterou rozehrával celý jejich společný život. Samozřejmě, může se stát, že onemocní. Nebude v tu chvíli Marie litovat, že svého manžela opustila? A má vůbec právo na loučení po tolika letech? Je to fér? I na to se ptá v e-mailu Josefa Hausmanna, který zaslala na jaktovidichlap@prozeny.cz. Čtěte více!
Čtenářka Marie:„Překročila jsem už šedesátku a stalo se, co by mě ani ve snu nenapadlo. Zamilovala jsem se. Manžel je o 15 let starší a já jsem k němu vzhlížela vždy s obdivem až posvátným. Když děti odcházely z domu, tak jsem si uvědomila, že žiji život tak, jak on nalajnoval. Vyrůstala jsem v rodině, kde hádky rodičů byly strašné a já prohlásila, že naše děti toto nesmí zažít. Proto jsem vždy v zájmu klidu dělala to, co vyžadoval manžel. Z práce přímo domů, pak na zahradu, nemám kamarádky, přátele. Manžel rozhodoval, co koupíme, kam pojedeme, co budeme dělat. Já jsem se, jako slepice, podrobovala.
To, že se mnou manžel manipuluje, jsem pochopila až tehdy, když mě na to upozornily děti. V té době už jsme s manželem žili odděleně, já mu řekla, že odejdu. Potkala jsem dávného přítele. Nejdříve byl jen vrba, přerostlo to až k tomu, že bych dnes chtěla být sním. Nikdy bych tomu nevěřila, ale stalo se, že manželovi došlo, že to s tím odchodem myslím vážně a někdo ho vyměnil. Je pozorný, hodný, milý, a dokonce mi po 30 letech vyznal lásku. Dnes se nebojím sednout k počítači, vzít telefon do ruky, pustit si hudbu, kterou mám ráda.
Jenomže u mě je všechen cit pryč a já bych klidně odešla jen s osobními věcmi a vše mu nechala. A teď jak to vidíte? Mám právo odejít od manžela, se kterým nás pojí 35 let, a začít žít svůj vlastní život? Nemám povinnost se o něj postarat?“
Vážená Marie, v předvánoční čas se všichni tak trochu měníme z latentních sympatizantů na skutečné křesťany. Jako (procitnuvší) křesťan bych vám měl poradit: „Jestli se chcete dostat do království nebeského, tak koukejte v manželství vytrvat v dobrém i zlém“. Jako „sportovní křesťan“ však pochybuji, jestli život po boku manipulátora manželku k něčemu takovému zavazuje. Asi byste měla vytrvat v případě, kdyby on vás neopustil v dobách, kdy jste byla potřebná vy, a teď by byla od vás (do nebe volající) sprosťárna, kdybyste na oplátku vy nevydržela vedle potřebného.
Ale z vašeho vyprávění vyplývá, že ani jeden případ nenastal, tak jaképak copak. Nic nedlužíte. Přece nebudete čekat, jestli (a až) náhodou váš manžel nedopadne se zdravím tak, že vezme zavděk i tou, kterou deptal. Možná, že jeho nedávné láskyplné projevy jsou také součástí manipulace.
Obecně je špatné být s někým ze soucitu, a nikoli z přesvědčení nebo z lásky. Z toho by tedy vyplývala rada: Odejděte. Jako chlap navíc vždycky propaguji osobní svobodu jednotlivce – o kterou ovšem v drtivé většině okrádají ženy muže.
Vyvstává se ovšem podezření, jestli si ex post nevymýšlíte alibistickou omluvu pro odchod za „novou láskou“. Píšete, že manžel všechno organizoval, ale měla jste vy nějaký vlastní nápad, kam jet a co dělat? Nevyhovovalo vám, že to všechno vymýšlel muž? Nevdala jste se i kvůli tomu, že vám někdo organizačně zpestří život? A teď toho najednou litujete? Nevím, jen se tak ptám.
Jinak nevidím důvod, proč byste si neměla užít posledních pár let života. Argument typu „Nemůžeš odejít, co by pak bylo se mnou“ je zcestný a manipulátorský. I kdyby pak někdy došlo k nejhoršímu a váš současný manžel znemohoucněl, aniž by měl na světě jinou pomoc (máte ale přece děti!), můžete mu chodit vypomáhat, a přitom bydlet u své nové lásky.
Nebyla byste první ani poslední, která – ač vdaná už jinde – zorganizovala (a zaplatila) pohřeb rozvedeného manžela.
