Článek
Naše čtenářka Erika (34) si moc přeje rodinu. Několikrát už potratila a manžel ztratil víru. Proto na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz napsala tento dopis:
Vážený pane Hausmanne,
ráda bych vás poprosila o radu. S manželem jsme spolu 6 let, z toho 4 roky se snažíme o miminko - oba ho chceme, ale bohužel zatím se nám nedaří. Zkoušeli jsme to rok nejdřív přirozeně, leč neúspěšně, neboť jsme po různých vyšetřeních přišli na to, že mám rozhozený hormonální cyklus, a bylo nám doporučeno IVF. Měli jsme pět embryí, dvě se nevyvíjela, třikrát jsme o miminko přišli. Dvakrát do 12. týdne, jednou bohužel až v 18. týdnu těhotenství. Od této poslední ztráty je to půl roku, což je čas, kdy je možné se pokusit znovu, a to je právě kámen úrazu. Již nemáme žádná embryjka, ale manželovi se už nechce podstupovat další kolo, protože se již bojí věřit... Vždy se těšil a doufal, že to vyjde... Já si toho moc vážím a měla jsem to stejně, ale moc bych to chtěla zkusit ještě jednou, věřím, že to tentokrát vyjde a že budeme rodina. Prosím, jak ho mám „přesvědčit“, co byste dělal na mém místě? Děkuji moc za radu, Erika
CHCETE MÍT S PARTNEREM DÍTĚ? NÁŠ CHLAP PORADÍ:
Vážená paní Eriko,
popisujete drama, jehož vážnost si většina lidí neuvědomuje. Touhu zanechat po sobě potomstvo (třeba i nezvedené) máme uloženou v těch nejzákladnějších genech. Znám ovšem několik bezdětných manželských párů, kteří vzdor nepřízni nebes, spolu prožili krásný život.
Váš manžel je už asi unaven z věčných zklamání a bojí se dalších. Vysvětlit mu, že jeho to vlastně nic nestojí a veškerá tíha leží stejně na vás, jste už asi zkoušela. Psychický dopad každého Vašeho potratu je asi pro něj tak těžký, že už to nechce riskovat. O to smutnější je celá situace.
Vaše tělo z nějakých příčin plod neudrží potřebnou dobu. Já nemohu být moudřejší než lékařští odborníci, v jejichž péči se nacházíte. Eventualitu náhradní matky jste s nimi jistě prodiskutovali také, pořád zřejmě věříte v přirozenější chod věcí a tuto možnost odsouváte.
Váš manžel se zasekl na hořkém poznání, že dosavadním způsobem cesta nevede, a jiný způsob už není. Mohla byste ho ale přesvědčit, že nadělat si embrya do zásoby není žádná marnost, protože časem mohou nastat nové okolnosti – věda může přijít s novými poznatky, Vaše tělo může po nějaké době reagovat jinak, můžete se rozhoupat pro náhradní matku… Naděje pořád žije a vzdát se to může vždycky. Tuto argumentaci byste ještě mohla posílit tím, že změníte kliniku. Předpokládám, že svým lékařům důvěřujete a že dělají maximum. Ale na jiném pracovišti mohou mít třeba něco, co tady neměli, a hlavně: můžete (s pomocí lékaře) namluvit manželovi, že metoda nové kliniky stojí ještě za pokus. Když se do situace vnese nový prvek, vzniká i nová naděje – a tu Váš manžel potřebuje.
Ještě jedna věc – doufejme, že pro vás zbytečná. Jsou případy, že žena po rozvodu úspěšně použila embryo, aniž by se biologického otce ptala na souhlas. Vedlo to k složitým parentálním sporům, jejichž analýza nepatří do našeho krátkého sloupku. Pro její úplnost bychom museli otevřít rozsáhlou etickou kapitolu zvanou: Právo biologického otce podílet se na výchově svého dítěte a právo matky otci otcovství zatajit.
Kéž se těmto úvahám jednou s manželem společně zasmějete!
