Jen ho nechte, ať se dívá!

O špatném vlivu televize na děti a mládež byly v minulých letech popsány stohy papírů. Přičítá se jí zhrubnutí dětské populace a okleštění dětské duše. Nic ale nemusí být tak horké, jak se na první pohled zdá.

Zkusme vedle sebe postavit tři předškoláky obdařené zhruba stejným intelektem. Petřík se na televizi nedívá vůbec (rodiče ji programově nezakoupili), Marek je nekontrolovaný televizní konzument a Adélka je divák cílený, který tráví u televize zhruba hodinu denně.

Kdo z nich v testech školní zralosti obstojí nejlépe? V rozporu s teorií odpůrců televize to nebude Petřík, kdo strčí ostatní dva do kapsy. Tušíte správně - bude to Adélka.

Petřík sice netrpí nedostatkem vědomostí, protože rodiče se ho snaží sami rozvíjet. Má však jiný handicap. V dětské společnosti se cítí nesvůj, protože je vyřazen z debat o tom, co kdo viděl v televizi. V dětském světě tato zdánlivá maličkost hraje dosti zásadní roli. Děti se nerady odlišují, silně u nich funguje „stádní instinkt". I předškolní děti mají své kultovní filmy, z kterých si vypůjčují různá úsloví, a jejichž děj vplétají do svých her. Pro socializaci dítěte je to velmi důležitý moment. Tady někde se mohou zrodit Petříkovy pozdější mindráky, nesmělost a obtížné začleňování do kolektivu.

Marek je k televizi odkládán bez výběru programů, sleduje ji až 20 hodin týdně. Zírá na ni zcela pasivně, s lhostejným výrazem, o ději pořadů s nikým nehovoří, mnohému ze sledovaného vůbec nerozumí. Navíc tloustne, protože tři hodiny denně s chipsy u televize výrazně redukují čas, který by měl trávit pohybem a činorodostí. Dítě se učí především aktivní hrou a napodobováním. Má tedy stavět z kostek, nakládat písek, běhat po zahradě nebo opravovat s tátou rozbitou kůlnu. V Markovi se pevně zakořeňuje pasivita. Televize ho spíše ubíjí než rozvíjí.

Proč je na tom nejlépe Adélka? Protože užívá televizi po kapkách. Dětské vzdělávací pořady jsou na českých obrazovkách velmi kvalitní. Oproti Petříkovi má Adélka větší přírodopisné znalosti a lepší představy o životě dětí na jiných kontinentech. K tomu o víkendu pohádka a pochopitelně každý den večerníček. Občas ji nechají rodiče sledovat tzv. rodinné filmy, ale to vždy společně. O ději si povídají, doplňují ho, je to rodinný zážitek, při kterém drží palce dobru a šťastné náhodě. Adélka sleduje televizi zhruba hodinu denně.

Obrazovka může rozšiřovat obzor, urychlovat duševní rozvoj a upevňovat vzájemné vztahy. Může ale i devastovat.

Takže, milí rodiče, sledujme občas televizi s dětmi, vysvětlujme, poukazujme na souvislosti. Co je hezčího než sledovat kreslený seriál u mámy na klíně, společně se bát a společně se smát. A co je smutnějšího než hodiny tupě zírat na střídající se obrázky a považovat nudu za životní program.