Jsi stará, tlustá a ošklivá!

Zaboha si nevzpomenu ani na název knihy, dokonce ani autorem si nejsem jist. Snad D. H. Lawrence? Třeba mi v diskusi sečtělejší napoví. Zkrátka pamatuji si obraz z té knihy, ve kterém stará žena pozoruje svého starého muže a říká si pro sebe něco v tom smyslu: „Jak jsi starý! Jak jsi ošklivý! Ale jak tě miluju!“ A já si na tenhle obraz vzpomenu vždy, když pozoruji, jak se za ruce vedou dva staří lidé, vždy, když vidím, jak si kluk drží kolem pasu tlustou, ošklivou holku, nebo jde žena hrdě zavěšena do malého plešatého chlapíka.

To si pak totiž jeden řekne, kolik osudových žen za život minul jen proto, že měly nějaké kilo navíc nebo jej prostě nezaujaly na první pohled. A nesmějte se mi, ono to nebude o nic méně, než o kolik bezvadných chlapů se připraví žena, která chce pouze vysokého a černovlasého s knírem! To já si tedy ani podle výšky, ani podle barvy vlasů nevybírám (a knír už vůbec nevyžaduju)!

Můj učitel MUDr. Miroslav Plzák, ke kterému se odvážně hlásím a ztrácím tím body, protože ho ženy nemají v lásce, mi vysvětlil, že nejstabilnější nejsou lásky na první pohled, ba dokonce ani lásky na druhý pohled. Jsou to ty lásky, které my, kteří dokážeme vzplát jako vatry polité benzinem, tak nějak přehlížíme a považujeme je za lásky druhé kategorie. „Ti si zbyli, chudáci,“ říkáme. Nebo: „Co taky může chudák holka chtít s tímhle ksichtem.“ Nebo: „Nemůže mít modelku, když je to jenom chudák kantor, a ještě prťavej.“ Ve skutečnosti by se nám mnozí z těchto „chudáků“ mohli vysmát, a to celkem oprávněně a nahlas!

Pan doktor Plzák tvrdí, že když k sobě dáte chlapa a ženu přiměřeného věku a intelektu, pokud nikdo z nich nepatří vyloženě k partnersky rizikovým typům, tedy řekněme dva normální lidi, mají tito dva náhodně vybraní potenciál spolu vytvořit stabilní a dobrý partnerský vztah. A to i tehdy, pokud v sobě okamžitě nenajdou fyzické zalíbení. Prostě se naučí mít se rádi. A dokonce mají lepší prognózu než ti, kde to zahřmí a kde se podlamují kolena hned při prvém pohledu.

Sebevraždy z nešťastné lásky se nedějí proto, že bychom se nedohodli na tom, kdo vyluxuje, ale proto, že jsme na někom mimořádně sexuálně závislí. Ona to totiž vůbec není láska. Správně by se mělo říkat „sebevražda z nešťastné závislosti“. A matka příroda zařídila ještě dřív, než se lidi rozhodli, že budou žít v párech, že jim tu prvotní zamilovanost, ten hormonální koktejl napájející sexuální závislost, nadělí z důvodu, aby co nejrychleji a bez velkého přemýšlení plodili děti. Netušila, ta matka příroda odpovědná za zachování rodu, jak jí jednou antikoncepce všechno přeonačí a zkomplikuje. I nám to do značné míry přeonačila a zkomplikovala. Máme podstatně více času na hledání, přebírání a užívání si, ale i na trápení.

Z té velké „lásky“ (= sexuální závislosti) jsou ženy schopny držet pár facek pro nic za nic a muži vidět anděla v někom, kdo by nebeskou branou rozhodně neprošel. Zamilovanost má podobné projevy jako nemoc, naše city (ve skutečnosti prachsprostá chemie) nedovolují našemu rozumu korigovat své chování. Vůbec netvrdím, že zamilovanost (nikoli láska) na první pohled nemůže přerůst v doživotní láskyplný vztah. Může. Každý napočítáme ve svém okolí několik takových případů. Několik, ne desítky a už vůbec ne stovky. Není to však díky té prvotní zamilovanosti. A možná je to, promiňte tu hříšnou myšlenku, dokonce této zamilovanosti navzdory…

Líbí se mi staří lidé, kteří se vodí za ruce. A držím palce všem těm ošklivým a tlustým holkám a plešatým malým chlapíkům, které si někdo vodí za ruku, protože si je vodí z lásky a nikoli proto, že se podobají nějaké modelce či Bradu Pittovi. Ostatně – právě tihle lidé mají podstatně větší šanci na to dožít v lásce a pohodě než manželství atraktivních a přelétavých filmových hvězd. Ona totiž po těch gejzírech vášní a citových plamenometných palbách často zbude jen pěkná spoušť.

A co vy, milé dámy, máte doma vysokého černovlasého s knírem, nebo malého chudého učitele? A jak vám to spolu klape? Povězte mi to v diskusi, těším se na vaše názory!