Hlavní obsah

Kdy holky píšou klukům?

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Ženy mají hezčí rukopis...

Vrtá mi hlavou spousta věcí, jakže to máme my, kluci, a jak to zase máte vy, holky. Jsem kluk přes čtyřicítku, tedy logicky tím to nemyslím „to"! „To" už znám. Nebo si to alespoň myslím. Ale jiné věci. Třeba jak to máte se psaním.

Článek

Že máte zpravidla úhlednější rukopis (zřejmě vycvičený z těch vašich deníčků), to vím. Ale nevím, kdy usedáte k bílému listu papíru či klávesnici s pocitem: Teď musím něco napsat. Básničku, písňový text, příběh... My kluci to máme asi tak, že se k psaní uchylujeme ve dvou životních obdobích. Ve sladkobolných časech zdolávání ženy a také časech nějakého životního průšvihu.

Když chceme holku

Máme-li ten dar nacházet a skládat slova (a nevlastníme-li afrodiziakum v podobě postavy kulturisty, pěkné motorky či tatínka milionáře), snažíme se holkám především v jinošském věku učarovat psaníčky, básničkami. Tak to bylo za mých mladých let. Dnes se tyto intelektuální ataky odbývají prostřednictvím esemesek či e-mailů. Umíme-li pohladit struny kytary, pak svá slova ještě efektněji vlijeme do písňových textů. A funguje to sakra dobře. Nutno doznat, že se my kluci chováme „fest" pragmaticky. Umělecká tvorba nejčastěji končí v okamžiku, kdy středobod našeho vesmíru ve formě nějaké úhledné slečinky dotáhneme do postele. Pak na tvorbu zapomeneme. Ale zase platíme složenky, zařizujeme domácnost, pomáháme s péčí o děti. Máme-li to štěstí, že nepřijde žádný velký průšvih, můžeme dožít bez slovesné tvorby až do smrti a vůbec nám to nechybí. Říkám si, kolik dobrých spisovatelů nazačalo nikdy psát jen proto, že se jim podařilo žít bezprůšvihový život.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited... ale muži píšou básněKdyž máme trable

Průšvihy častěji přicházejí než nepřicházejí, a to je ten druhý důvod ke psaní. Třeba když vám hodně předčasně umře táta. V době, kdy končí vaše mladistvá a celkem standardní protiotcovská revolta. A ještě vás trápí svědomí, že jste se k němu nechovali úplně nejlíp. Nebo když se nešikovně zamilujete do vdané ženy a ona se rozhodne, že... bude zodpovědná. Později to může být rozvod, havárie, nemoc někoho blízkého... Nutnost vyrovnat se s něčím sám v sobě, nutnost sdělit svoji bolest, ale neobtěžovat tím všechny okolo. A už sedíte a cosi píšete. Já tedy ano. A jak to máte vy?

Tak třeba ještě úplně nakonec, když už se vám tak zpovídám: Přestože mne přízeň žen nemíjela, nikdy mi žádná holka nenapsala básničku o mých očích - horských studánkách, o mých vlasech barvy zrajícího obilního lánu, o ďábelských křivkách mých boků, o mých nohou, prsech (nemáme snad my muži také prsa?). Tak to se mi nikdy nestalo, jakkoli jsem ve svých verších vychválil a metaforami vyzdobil nezanedbatelné množství stejných součástí ženských těl. Zřejmě tedy nějaké rozdíly mezi námi budou.

ynezorPumanzeSaNyknalC