Kdy holky píšou klukům?

Že máte zpravidla úhlednější rukopis (zřejmě vycvičený z těch vašich deníčků), to vím. Ale nevím, kdy usedáte k bílému listu papíru či klávesnici s pocitem: Teď musím něco napsat. Básničku, písňový text, příběh... My kluci to máme asi tak, že se k psaní uchylujeme ve dvou životních obdobích. Ve sladkobolných časech zdolávání ženy a také časech nějakého životního průšvihu.

Máme-li ten dar nacházet a skládat slova (a nevlastníme-li afrodiziakum v podobě postavy kulturisty, pěkné motorky či tatínka milionáře), snažíme se holkám především v jinošském věku učarovat psaníčky, básničkami. Tak to bylo za mých mladých let. Dnes se tyto intelektuální ataky odbývají prostřednictvím esemesek či e-mailů. Umíme-li pohladit struny kytary, pak svá slova ještě efektněji vlijeme do písňových textů. A funguje to sakra dobře. Nutno doznat, že se my kluci chováme „fest" pragmaticky. Umělecká tvorba nejčastěji končí v okamžiku, kdy středobod našeho vesmíru ve formě nějaké úhledné slečinky dotáhneme do postele. Pak na tvorbu zapomeneme. Ale zase platíme složenky, zařizujeme domácnost, pomáháme s péčí o děti. Máme-li to štěstí, že nepřijde žádný velký průšvih, můžeme dožít bez slovesné tvorby až do smrti a vůbec nám to nechybí. Říkám si, kolik dobrých spisovatelů nazačalo nikdy psát jen proto, že se jim podařilo žít bezprůšvihový život.

Průšvihy častěji přicházejí než nepřicházejí, a to je ten druhý důvod ke psaní. Třeba když vám hodně předčasně umře táta. V době, kdy končí vaše mladistvá a celkem standardní protiotcovská revolta. A ještě vás trápí svědomí, že jste se k němu nechovali úplně nejlíp. Nebo když se nešikovně zamilujete do vdané ženy a ona se rozhodne, že... bude zodpovědná. Později to může být rozvod, havárie, nemoc někoho blízkého... Nutnost vyrovnat se s něčím sám v sobě, nutnost sdělit svoji bolest, ale neobtěžovat tím všechny okolo. A už sedíte a cosi píšete. Já tedy ano. A jak to máte vy?

Tak třeba ještě úplně nakonec, když už se vám tak zpovídám: Přestože mne přízeň žen nemíjela, nikdy mi žádná holka nenapsala básničku o mých očích - horských studánkách, o mých vlasech barvy zrajícího obilního lánu, o ďábelských křivkách mých boků, o mých nohou, prsech (nemáme snad my muži také prsa?). Tak to se mi nikdy nestalo, jakkoli jsem ve svých verších vychválil a metaforami vyzdobil nezanedbatelné množství stejných součástí ženských těl. Zřejmě tedy nějaké rozdíly mezi námi budou.