Hlavní obsah

Krutá epidemie moderní doby: Osamělost

Foto: Thinkstock

Samota pomalu prostupuje dnešním odlidštěným světem

Jsou atraktivní, úspěšní, chytří, zábavní. A cítí se hluboce osamělí. Stále více lidí se v dnešní době potýká se samotou. Podle spisovatelky Emily White se osamělost dokonce stává epidemií moderní doby, o které se navíc skoro nemluví. Ti, kteří se cítí sami, tak trápí i další pocity – stud, ponížení a nepochopení.

Článek

Emily White napsala o osamění knížku Opuštená aneb Jak se naučit žít se samotou. Svůj příběh shrnula i do článku pro britský deník Daily Mail, který vám přinášíme.

Popovídat si? Jen s prodavači

„Přišlo to před pěti lety. Cítila jsem se strašně osamělá a potřebovala jsem lidskou společnost, a tak jsem strávila odpoledne v místních krámcích. Debaty s pokladními mě trochu rozveselily, ale když jsem se nakonec vrátila do svého bytu, cítila jsem se vystresovaná a naštvaná. Nemohla jsem pochopit, proč jsem se musela uchýlit k nakupování, abych našla někoho, s kým bych si o víkendu mohla popovídat. Takhle to se mnou tedy bylo: Když jsem se nevyrazila od obchodů, strávila jsem den o samotě jen se svou kočkou.

Rozzuřená, že se můj takzvaný sociální život zhoršil do té míry, že rozmluvu s prodavačkou beru jako úspěch, jsem popadla kuchyňskou židli a mrštila jí proti zdi. Cítila jsem se ponížená. Byla jsem smutná. Byla jsem velmi, velmi osamělá.

Ve věku 35 let jsem zápasila s dlouhodobou osamělostí už skoro čtyři roky. Ano, když jsem byla teenager nebo mi bylo 20, byla jsem určitá období sama. Ale nic z toho mě nepřipravilo na to, jak se budu cítit ve třiceti. Moje dvě sestry podobnou zkušenost neměly, proto se mi s nimi o tom mluvilo jen těžko. A navíc – kdykoli jsem je viděla spolu s ostatními členy rodiny, cítila jsem se od nich vzdálená. Stejně jako jsem se cítila vzdálená od kohokoli.

Foto: Thinkstock

Nikdo nechce být sám

Toužila jsem po blízkosti jiného člověka, po intenzivním emocionálním spojení, ale moje osamělost přetrvávala. Nakonec byla tak velká, že mě začala oddělovat od ostatních a nutit mě k úvahám, jestli vůbec mohu doufat v budoucnost bez samoty.

Lékař se mi vysmál

Když jsem při psaní své knihy mluvila s dalšími lidmi, vyprávěli mi, jak byli osamělí rok, deset let, polovinu života... Statistiky ukazují, že jeden člověk z deseti trpí chronickou osamělostí, i když se při pohledu na televizní program nebo do magazínů zdá, že tímto problémem netrpí nikdo. Jak je to možné? Proč je takový nesoulad mezi realitou dlouhodobé samoty a mlčením, které toto téma obklopuje? Můžeme mluvit o depresi, anorexii, dokonce i o bipolární poruše, ale osamělost je divné trápení, o kterém se nikdo nikde nezmiňuje.

A to mě v mé samotě trápilo ze všeho nejvíc. Zdálo se mi, že termín ,osamělý' je vyhrazen pro lidi nechtěné, nevítané, pro ty na okraji společnosti. ,Osamělí' nebyla kategorie, do které bych chtěla patřit. Když jsem se o tomto pocitu zmínila svému lékaři, muži s manželkou, třemi dětmi a nabitou ordinací, smál se a prohlásil, že on sám by dal nevím co za trochu času o samotě. Takové reakce v osamělých lidech vzbudí dva pocity – kromě toho, že se cítí hrozně izolovaní, mají navíc ještě pocit, že o své izolovanosti nemohou s nikým mluvit, protože nikdo další nic takového necítí. A to pocit naprosté samoty ještě umocňuje.

Proč je to stigma?

Osamělost provází jedno z nejpalčivějších stigmat. Když vědci žádali vybrané lidi, aby popsali osamělou osobu, objevovaly se v popisech výrazy jako neatraktivní, pasivní a hloupí. Jinými slovy – s osamělými lidmi musí být něco zásadního v nepořádku. Já tomuto stereotypu neodpovídám. Jsem vysoká, štíhlá a blonďatá, mám univerzitní vzdělání a rozhodně nejsem pasivní. Mluvila jsem s tucty osamělých lidí, kteří byli aktivní, vtipní a chytří.

Foto: Thinkstock

Moderní komunikační technologie jen umocňují samotu

Jedna z teorií říká, že stigmatizujeme věci, kterých se nejvíc bojíme, ve snaze vytvořit vzdálenost mezi nimi a námi. A právě s tím jsem se setkávala, když jsem byla sama – měla jsem pocit, že lidé nechtěli slyšet o tom, čím jsem procházela. Ne proto, že by to bylo těžké pro mě, ale protože slovo ,osamělý' bylo těžko stravitelné pro ně.

Osamělost se v posledních desetiletích stala jakousi vadou, nemocí. Jako kdyby byla nakažlivá, podobně jako chřipka, a bylo nutné se před ní chránit, vyhýbat se jí. A nic na tom nemění ani rozmach twitteru nebo sociálních sítí. Naopak, zdá se, že jsme v jistém smyslu osamělejší než kdy dřív. Více než 30 procent lidí v Británii žije samo. Nedávná studie v USA ukázala, že skoro třetina respondentů nemá nikoho, komu by důvěřovala.

Mluvme o samotě!

Osamělost se stala hlavním problémem naší doby. Britská Nadace pro duševní zdraví ve své zprávě dokonce napsala, že dosáhla rozměrů epidemie. A my o ní přesto nemluvíme.

Když jsem byla osamělá, schovávala jsem svoji emocionální realitu a lhala jsem. Překrucovala jsem fakta a dělala všechno proto, aby můj izolovaný život vypadal naplněně. Naznačovala jsem, že nejsem single zdaleka tak dlouho, jak jsem ve skutečnosti byla. Pracovala jsem jako právnička, a když někdo v kanceláři poznamenal, že vypadám unaveně, předstírala jsem, že za moje vyčerpání může nabitý společenský život. Myslela jsem, že jsem sama, kdo tohle dělá. Až další osamělí lidé mi řekli, že dělají totéž. Když stráví večer sami doma, druhý den ostatním vykládají, jak se měli fantasticky. Víkendy, které strávili jen sami se sebou, se v pondělí ráno pravidelně mění na nekonečné mejdany. Tito lidé lhali a vylepšovali si svůj život, protože nedokázali čelit tíze společenských norem.

Televizní seriály jsou plné lidí, kteří žijí uspokojující životy. Billboardy módních firem a reklamy se jen hemží veselými mladými lidmi, kteří se poplácávají po ramenou. Družnost a společenskost je oslavována, předváděna jako standard. Není divu, že lžeme o své osamělosti. Kdo by chtěl přiznat, že nevyhovuje, že jednu ze svých základních lidských potřeb nedokáže naplnit?

Osamělost je hluboká lidská emoce: Je to signál, že naše potřeba kontaktu a spojení je nenaplněná. Je to něco, o čem musíme mluvit, něco, z čeho sami sebe musíme přestat vinit a co musíme přestat skrývat. Trvalo mi opravdu hodně dlouho, než moje samota skončila. Když mi bylo 36 let, někoho jsem potkala a po mnoha letech cítila vnitřní spojení. Co si ale ze svých let osamělosti pamatuji nejvíc, je ticho, které se kolem mě neslo. Ten lepkavý, nepříjemný pocit, že jsem jediná, kdo bojuje s izolací. A to je to, co musíme změnit jako první. Musíme dát osamělým vědět, že nejsou sami.“

Připadali jste si už někdy v životě osaměle? Víte, co je to samota? Napište nám své názory do diskuse!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama