Hlavní obsah

Lucie Benešová: Dříve bych seriálem pohrdla

Foto: isifa

Lucie Benešová za sebou má už dnes mnohaletou hereckou kariéru

9. 10. 2013

Ve svých 39 letech stojí Lucie Benešová už více než čtvrtstoletí před kamerami. Točila jak s Kachyňou, tak i erotiku se Simandlem, prošla bezpočtem seriálů. A dívá se na to všechno s nadhledem.

Článek

Díval jsem se na vaši filmografii a zjistil jsem, že jste měla už v jedenácti letech výtečný start: hrála jste u Juraje Herze ve filmu Zastihla mě noc.

„Zklamu vás. Nehrála. O té chybě vím, nějak se dostala do internetových databází a od té doby se se mnou traduje. Nevím, s kým si mě spletli. Můj první film přišel o maličko později, jmenoval se Náhodou je príma a režíroval ho Radovan Urban. Měl tatínka dost vysoko postaveného v komunistické straně, takže se na ten film každý díval už předem skrz prsty, ale zároveň on si mohl dovolit natočit na dobové poměry poměrně otevřený, a i když dětský, tak ne úplně hloupý film o padesátých letech.“

Urban si vás oblíbil a obsadil vás i do svého následujícího filmu, do Horké kaše.

„Ano, to byl poměrně drsný a depresivní film o mládeži z Jižního Města, o tom, jak se rodiči zanedbávané děti nudí na sídlišti. Mě tam nakonec znásilnili. Řeknu vám, tohle točit ve třinácti letech…“

No, jen řekněte!

„Dnes si myslím, že jsem byla rychle hozená do světa, do kterého jsem ještě nepatřila. Nemluvě o tom, že jsem se pak začala chovat vůči svým vrstevníkům docela nehezky. Najednou zapadnete do světa dospělých, kteří vás berou v podstatě rovnocenně, povídáte si se zpěváky – v tom filmu hrála totiž i Lucka Bílá. Prostě jsem se najednou začala cítit trochu nadřazeně, za hvězdu, což nebylo nejšťastnější. Přišlo to zbytečně brzo. Přeskočila jsem jednu fázi dospívání.“

Foto: archiv TV Nova

V jedné z hlavních rolí v seriálu Gympl...

Ale to už nepopisujete trauma z drsného sociálně kritického filmu. To je klasický syndrom dětského herce.

„Přesně tak. Proto takové cestě v soukromí nefandím, protože se domnívám, že všechno má svůj čas a u svých dětí bych to nevítala. Vidím to kolem sebe i dnes, ty děti za to samy nemohou, ale když jim dospěláci začnou dávat najevo, že jsou najednou něco víc než jejich vrstevníci, často to prostě neukočírujou.“

Takže svých dětských filmových začátků litujete?

„To určitě ne. Já z toho měla ohromnou radost. Tehdy byly přísné konkursy, filmaři chodili po školách, vytahovali děti z lavic, brali si je na chodbu nebo do jiné třídy. Vzpomínám si, že mě zadali etudu, abych vynadala spolužákům, že rozbili okno. Ale přitom mi neřekli, kdo jsou, vydávali se za učitele. Trvalo to tři měsíce, několik kol, až to poslední bylo už v kostýmech na Barrandově. Takže nelituju, ale nic by se nestalo, kdyby to přišlo o pár let později.“

Chyba ve filmové databázi mi ovšem zbourala linku rozhovoru. Urban je sice fajn, ale Herz to není…

„A Karel Kachyňa by vám nestačil? Protože ve čtrnácti jsem dostala od Kachyni hlavní dívčí roli ve filmu Blázni a děvčátka. Zase tříkolový konkurs, na který jsem přijela, zástupy holek…“

Kachyňa stačí. Potřebuju se totiž dostat ke kontrastu: pár let nato, ještě stále jako teenagerka, jste hrála u snad nejhoršího režiséra, co tu kdy působil, u Lloyda Simandla v Peklu v řetězech II. Co vás to napadlo?

„Pozor, Simandl je přesvědčený, že je nejlepší režisér na světě! A co mě to napadlo? Těsně po revoluci přijeli Američani točit film, přivezli si Brigittu Nielsenovou a nabídli mi v něm roli. V osmnácti jsem kvalitu scénáře opravdu neřešila, to se přiznám. Udělala jsem kamerové zkoušky, dali mi dvakrát víc peněz, než jsem dostávala tady, a nic dalšího mě nezajímalo. Dnes už bych přemýšlela jinak, ale to je i tím, že vím, jak Peklo v řetězech dopadlo. Tehdy mi pan Smyczek nabídl roli v dětském seriálu, který točil, ale protože mi to kolidovalo, musela jsem ho odmítnout. To bych už dnes asi neudělala.“

Foto: isifa

S Tomášem Matonohou žije ve šťastném manželství

Kdo je Simandl, jste nevěděla?

„Kdepak! Ale velice rychle jsem to při natáčení poznala. A jsem na sebe pyšná, že když mi hned nato nabídl hlavní roli ve svém dalším filmu, odmítla jsem ji. Erotické, lesbické, pořád se tam někdo svlékal a k tomu to bylo strašlivě blbé. ,Nezlobte se, to nedám. S tím bych si nevěděla rady,’ řekla jsem mu. ,Šlapeš si po štěstí,’ prorokoval mi tehdy. Našel si jiné lidi, film natočil a tím jsme spolu skončili.“

Vaše filmografie mi také napověděla, že jste jedna z mála hereček, které hrály ve valné části oněch zdejších sáhodlouhých seriálů – Ošklivka Katka, Horákovi, Ulice, Ordinace. Jak se to dá stihnout?

„Jelikož se to ani v jednom případě neprolínalo, a naopak mi to až překvapivě plynule navazovalo, stihnout se to dalo. V opačném případě by to bylo horší už jen proto, že zdejší televize si nevycházejí vstříc, aby třeba uvolňovaly herce. Speciálně mezi Primou a Novou panuje až taková řevnivost, že hraje-li herec v jedné televizi, nemůže se objevit v druhé. Což mi přijde nefér. Jak k tomu herci přijdou? Chápu to u zpravodajů, u takzvaných ,tváří’ té či oné televize, ale u herců? Vždyť my jsme jen nástroje.“

Zvládáte i divadlo?

„Přiznám se, že ne. Měla jsem teď dvě možnosti, ale nepřijala jsem je. To bych byla blázen. Divadlo je krásné, ale vyžaduje čas, a já se nechci uštvat. Nakonec já jsem nikdy příliš velká divadelnice nebyla. Ve spolku Háta už nejsem sedm let, ale ještě před třemi lety jsem si jako takovou třešínku dala jednu hru s manželem. Od té doby nic. Držím si ještě dabingy, ale to je všechno.“

Foto: isifa

S manželem, dcerou Larou a synem Štěpánem

Neschází vám jeviště?

„Ne. Říkám to upřímně. Divadlo je hrozná dřina, bere spoustu času. Obdivuju kolegy, kteří ho naplno dělají, ale mně jeviště neschází. Vlastně je to zajímavé… Co bych bývala v osmnácti za divadlo dala! A co z těch ideálů zbylo dnes…“

Přesně to mě napadlo. Těsně porevoluční konzervatoristi, vysedávali jste v baru v UMPRUM muzeu a spřádali plány, jak umělecky zboříte svět…

„Přesně tak to bylo. Já měla ovšem ještě jeden sen navíc, a ten mi zůstal: filmy. Ty mě vždycky zajímaly a dodnes zajímají nejvíc. A myslím si, že tam se orientuju nejvíc, protože divadlo mi připadá poněkud nepřirozené. Každý v sobě má něco a mně to na jevišti úplně nesedí. Je mi blízká kamera, určitý herecký minimalismus. Takže moje představy na škole se pojily s filmem.“

A nakonec jste nejvytíženější v televizi, v seriálech. To jsou paradoxy.

„Ano, za studií bych asi seriálem pohrdla. Doba byla intelektuální, pohrdalo se reklamami a i já jsem asi dvě odmítla. Vlastně dnes ani nevím proč. Dnes po nich skáče každý, komu je nabídnou. Víte, čím jsem starší, tím jsem vděčnější za každou práci, která se naskytne. Protože když se rozhlédnu kolem sebe, vidím, jak je doba zlá, a klepu na dřevo.“

Foto: archiv TV Nova

Filmové herectví vždy lákalo Lucii Benešovou víc než divadelní prkna

Jste další z řady hereček, které si hledají partnery ve stejných profesních vodách, jako byste žily v hereckém ghettu a nesměly jít na lov ven. Čím to je?

„Asi nejjednodušší a zřejmě nejlogičtější vysvětlení je, že se navzájem nejčastěji potkáváme. Těžko bych v tom hledala záměr, že bych si naprogramovala partnerství s hercem. Točíte spolu, sblížíte se. S Filipem jsme studovali na konzervatoři, s Tomášem jsme se setkali nejprve pracovně.“

Mezi herci neplatí poučka „co je v domě, není pro mě“?

„To je podle mě individuální. Už jsem se u kolegů setkala s postojem, že naopak nechtějí partnera z oboru. Mně to vůbec nevadí. Naopak si myslím, že v případě stejné profese nastupuje větší pochopení pro partnera, tolerance. Herectví je časově náročná a nesystematická práce, a kdybych měla chlapíka z jiného oboru, nevím, jak by nesl moje půlnoční příchody domů nebo spaní po hotelech, když se točí film.“

Foto: isifa

Je hezké, když se člověku daří plnit si své sny...

Naopak jste se dala překvapivě slyšet, že pracovat s partnerem byste nemohla.

„Ještě tak jednorázově, jak jsme si to s Tomášem vyzkoušeli v jedné inscenaci. Ale za sebe můžu říct, že například být v jednom divadle nepovažuju za ideální stav. Každý by měl být sám za sebe, nést na trh své jméno. I při hraní to překáží: jste na jevišti s jakousi postavou ze hry, ale on je to váš životní partner. Nemluvě o tom, že jeden i druhý partner potřebuje svou svobodu, svůj svět, a být spolu ještě v práci je už trochu moc.“

I vaše předmanželské vztahy byly herecké, nebo jste se pokoušela z toho ghetta vymanit?

„Teď jen přemýšlím, jaké jsem vlastně měla předmanželské vztahy. Ale mám dojem, že herecké byly ty vážnější vztahy, to ostatní bylo tak různě. Musíte si ale uvědomit, že my jsme s Filipem byli spolu už od dvaceti let, takže jsem toho moc nestihla.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.