Článek
Měla jsem několik známostí, ale bydlela jsem jen s jedním. Znali jsme se pouze měsíc, když jsem si ho nastěhovala do domu svých rodičů. Působil jako hodný a milující muž. Důvod, proč se k nám nastěhoval, byl ten, že rok od svého rozvodu stále bydlel v jednom bytě se svou bývalou ženou a svými syny. Nebyli totiž schopni se dohodnout, kdo v bytě zůstane a kdo koho vyplatí.
Jejich společné bydlení obnášelo to, že si dělali vzájemné schválnosti a psychicky se týrali. Můj partner o tomto soužití vyprávěl mně i mým rodičům a vyvolal v nás soucit. Vybájil se jako chudáček, který velmi trpí kvůli zlé exmanželce. Skočili jsme na to. Řekl mi, že když ho nechám v domě svých rodičů bydlet, nechá se svojí bývalou ženou vyplatit a koupí byt, kde budeme žít já a on. Znělo to hezky. Již po měsíci našeho společného bydlení jsem ale začala litovat, že jsme si toho člověka pustili do soukromí. Choval se divně. Nemluvil s námi a žil si v domě mých rodičů svůj vlastní život. Jenže, co s ním?
Jeho bývalá žena ho vyplatila ze společného bytu a zrušila mu trvalý pobyt. On se chtěl přihlásit u nás. Radikálně jsme to odmítli, a tak si zklamaně zařídil trvalý pobyt u svých rodičů. Po dvou měsících k nám v noci přivezl svého 20letého syna, kterého údajně jeho matka vyhodila v noci na ulici. Syn zůstal bez dokladů, bez peněz, bez oblečení. Partner spustil proudy slz a žádal, abychom pod naši střechu přijali i jeho syna. Opět jsme naivně podlehli a umožnili mu to.
Společné bydlení bylo den ode dne horší. Můj partner se se svým synem začali v našem domě roztahovat, bavili se jen spolu a mě i moje rodiče přehlíželi. Atmosféra houstla a dostali jsme strach, že je z domu nedostaneme. Když jsem pak náhodou zjistila, že milion, který můj patrner obdržel od své bývalé ženy, začal utrácet a že už mu zbývá asi polovina, začali jsme na ně tlačit, aby si našli vlastní bydlení.
Předchozí partner se nastěhoval už po měsíciFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Trvalo to asi půl roku, ale nakonec se odstěhovali a mně i mým rodičům se nesmírně ulevilo. Od té doby uplynul rok a já mám jinou známost. Zatím se jen scházíme jednou až dvakrát týdně. Trvá to půl roku a je to zatím hezké. Nedávno však můj přítel začal naznačovat, že bychom spolu mohli bydlet.
Jenže on bydlí u své matky, takže si myslel, že by se nastěhoval ke mně, do domu mých rodičů. V tu chvíli jsem měla pocit, že je po lásce. Rozsvítilo se mi v hlavě varovné světýlko. Vím, že tohle už nikdy zkoušet nebudu. Uvědomuji si, jak je vážná situace, když je najednou společné bydlení s partnerem. Možná zjistím, že mi na něm něco vadí, nastoupí všední, každodenní vztah. Také jsem si uvědomila, že se toho vlastně bojím. Co když si přestaneme rozumět? Co když nastanou nějaké vážné neshody?
A tak zatím udržuji náš vztah tak, jak byl dosud. Vídáme se jen jednou až dvakrát týdně a tématům o společném bydlení se vyhýbám. Žít s partnerem je skutečně velká zodpovědnost za toho druhého. Vyhrožování, že když ho opustím, zabije se, jsem už v životě také zažila. Nemám chuť to znovu zažít. A mám i strach, že už nikdy nebudu schopna s mužem žít ve společné domácnosti.
Společně žít znamená být spolu každý den, nemít čas sama pro sebe, přizpůsobovat se, přehlížet chyby atd. Nechci se muži okoukat, nechci, aby se vytratila romantika a touha. Sama však zůstat také nechci. Je to začarovaný kruh.
Tehdy, před lety, s mým manželem to bylo jiné. Chtěli jsme spolu žít, chtěli jsme spolu bydlet, přišly děti a náš vztah byl stále neokoukaný. Zažívali jsme spoustu nového a krásného. Byli jsme mladí, nadšení, pomáhali si navzájem. Bojím se, že tohle už nikdy znovu nepoznám. Toto je má zkušenost.
