Článek
Můj příběh vlastně začal už den před svatbou. Vše probíhalo téměř idylicky. Jenže pak mého tátu v tom vedru nenapadlo nic lepšího, než že zajede pro kuřecí kebab, abychom se prý pěkně nadlábli a měli sílu chystat náš den „D". Jak taťulínek slíbil, tak také splnil. Kebab opravdu dovezl a všichni jsme si na něm moc pošmákli, a aby budoucí manžílek neměl málo, dala jsem mu i půlku svého přídělu.
Po hodině si ženich začal stěžovat na bolest žaludku. Mysleli jsme si, že se třeba přejedl a nebo je už nervózní z blížícího se „chomoutu". Donesla jsem mu tedy štamprličku slivovice s tím, že mu tak pomohu. Opak byl pravdou. Manžel dostal strašné křeče, obsah žaludku šel okamžitě ven, ale to nebylo nic proti tomu, co následovalo poté. To tu však raději moc rozebírat nebudu...
Večer asi o jedenácté jsem už nevydržela poslouchat snoubencovo naříkání a odvezla ho do nemocnice na pohotovost, kde nás přijali asi po hodině úpěnlivého sténání na chodbě. Nicméně po vyšetření ošetřující lékař vyřkl ortel: „Budeme si vás tu muset nechat." Na to jsem se však ozvala já: „Já vám ho tu ale nenechám!" Doktor se na mne nechápavě zadíval. „Já si ho totiž zítra beru!" Po tomhle výroku se doktor zasmál a odvětil: „Že vy jste si chtěl tu svatbu ještě rozmyslet, a tak jste si přivodil otravu jídlem?"
Konec dobrý, všechno dobré. Manžela důkladně vyšetřili, ošetřili a jelo se domů. Noc byla strašná a druhý den to nebylo o nic lepší. Oba jsme byli utahaní a vystresovaní, jestli to manžel vůbec ustojí u oltáře. I přes to všechno se svatba konala, oslava už však bez nás. Po pár hodinách jsme oba totálně vyčerpaní usedli do taxíku a jeli domů.
Asi se ptáte, jestli i po tom všem bylo první novomanželské milování... Bylo, ale nebudeme si nic nalhávat, chtěli jsme jen dodržet tradici a nepatřit k těm párům, u kterých se svatební noc koná převážně až druhý den po obřadu. Nicméně jsme oba byli tak strašně vyčerpaní, že to bylo milování plné trapasů a opravdu se jednalo spíše o „mechanickou lásku".
Hned druhý den jsme vše napravili a na tuhle noc vzpomínáme s úsměvem na rtech, i když tenkrát nám moc do smíchu nebylo. Nevím, jestli ten smolný zážitek byl způsoben shodou okolností, anebo datem v kalendáři, který jsme si vybrali pro náš svatební den. Brali jsme se totiž minulý rok na den okupace státu, ale věřte nebo ne, manžel ani já na tyto svatební dny nikdy nezapomeneme.
Příští týden se budeme věnovat pouze nám– ženám! Téma týdne totiž zní: Po čem české ženy touží? Jaké máte tajné přání? Máte všechno, co jste kdy chtěly? Nebo se trápíte? Prozraďte nám, po čem tajně toužíte nebo jaký velký sen se vám splnil. Může to být i bláznivina nebo malichernost! Na vaše příběhy čekáme na info@prozeny.cz! Opět budeme rozdávat tři příjemné pětistovky!
