Mám fóbii ze svého vzhledu!

Můj příběh se může někomu zdát neuvěřitelný. Zvláště tehdy, když mě osobně vidí. Je mi šestadvacet let, mám vystudovanou vysokou školu s ekonomickým zaměřením, žiji a pracuji v Praze a mám dlouholetého přítele.

To, co je možná ještě více podstatné, je ale můj vzhled. Mám 172 cm, vážím 62 kg a mé míry se blíží těm ideálním. Mám dlouhé černé vlasy, byť, musím přiznat, jsou uměle prodloužené. I moje rty jsou upraveny rukama lékařů, neboť pravidelně docházím na botulotoxinové injekce. Snažím se zkrátka vypadat dobře. Neváhám ani využít solária, pravidelně zajdu na manikúru a do kosmetického salonu.

A výsledek? Sama sobě si připadám ošklivá! Vím, že když takto vypíšu, jak moc o sebe pečuji, nikdo neuvěří, že i přes tuto veškerou snahu si sama sobě připadám nehezká. A stydím se za svůj vzhled. Kdybych měla tu možnost, neváhala bych a nechala bych se přeoperovat na úplně jiného člověka.

Naštěstí jsem po letech konečně přestala bojovat s váhou. Přiznávám, že jsem trpěla mentální anorexií i bulimií. Doslova hrobníkovi z lopaty jsem ale unikla až zásluhou Marka, mého přítele. „Vím, že jsi to neměla v životě lehké. Ale tohle zvládneme spolu. Budu vždycky stát při tobě, dokud nebudeš sama se sebou spokojená," řekl mi tehdy Marek do telefonu. To už jsem byla v nemocnici a jen zoufale brečela. Nemohla jsem sama sebe ani vidět, trpěla jsem depresemi a celkovým vyčerpáním organismu. Umírala jsem a byla ze sebe nešťastná. Ale jeho snaha mi moc pomohla a já začala jíst a snažit se znovu žít jen a jen kvůli němu. Trpěla jsem depresemi a dodnes beru několik léků na psychiku.

Během psychoterapií jsem poznala, co stojí za mojí nespokojeností sama se sebou. Je to můj otec a nepovedené dětství. Maminka brzo umřela a vychovával mě tedy jen on a babička. Jenže otec nikdy nešetřil fyzickými tresty a pro nadávku si také nechodil daleko. Když jsem byla v pubertě, smál se mi, že mám malá prsa. A já se mu musela po večerech ukazovat nahá. On pak haněl můj vzhled a neustále dokolečka na mě řval, že ze mě nikdy nic nebude. „Jsi tak hnusná, že se na tebe nikdo ani nepodívá. Vidíš ten svůj ksicht," křičel na mě častokrát otec. A já se naučila žít s tím, že nejsem hezká.

Když jsem v dospělosti začala žít po svém, chtěla jsem sama sobě za každou cenu dokázat, že nejsem taková, jak říkal. Jenže jsem se z toho málem zhroutila. Chtěla jsem toho po sobě moc. Ani příležitostná práce v modelingu mě nepřesvědčila, že jsem pohledná. Až o mnoho let později mi úspěšně pomáhá podpora milované osoby, můj psycholog a stále ještě antidepresiva. Ale bojuji a věřím, že jednou bude líp!

Máte i vy podobnou zkušenost? Co byste Katce vzkázaly a jak byste jí zvedly sebevědomí? Napište do diskuse pod článkem nebo na mail info@prozeny.cz.