Hlavní obsah

Mám fóbii ze svého vzhledu!

Foto: shutterstock.com

Můj otec mi naboural psychiku

Nepovedené dětství dokáže pořádně nabourat lidskou psychiku. Traumata, která prožívají malé děti, zanechají následky na celý život. Nikdo pak už takto „postiženým" osobám nevysvětlí, že věci jsou jinak. Musí samy znovu uvěřit. Ale mnohdy je to těžké. Více vypráví naše čtenářka Katka.

Článek

Můj příběh se může někomu zdát neuvěřitelný. Zvláště tehdy, když mě osobně vidí. Je mi šestadvacet let, mám vystudovanou vysokou školu s ekonomickým zaměřením, žiji a pracuji v Praze a mám dlouholetého přítele.

To, co je možná ještě více podstatné, je ale můj vzhled. Mám 172 cm, vážím 62 kg a mé míry se blíží těm ideálním. Mám dlouhé černé vlasy, byť, musím přiznat, jsou uměle prodloužené. I moje rty jsou upraveny rukama lékařů, neboť pravidelně docházím na botulotoxinové injekce. Snažím se zkrátka vypadat dobře. Neváhám ani využít solária, pravidelně zajdu na manikúru a do kosmetického salonu.

A výsledek? Sama sobě si připadám ošklivá! Vím, že když takto vypíšu, jak moc o sebe pečuji, nikdo neuvěří, že i přes tuto veškerou snahu si sama sobě připadám nehezká. A stydím se za svůj vzhled. Kdybych měla tu možnost, neváhala bych a nechala bych se přeoperovat na úplně jiného člověka.

Před smrtí mě zachránil přítel

Naštěstí jsem po letech konečně přestala bojovat s váhou. Přiznávám, že jsem trpěla mentální anorexií i bulimií. Doslova hrobníkovi z lopaty jsem ale unikla až zásluhou Marka, mého přítele. „Vím, že jsi to neměla v životě lehké. Ale tohle zvládneme spolu. Budu vždycky stát při tobě, dokud nebudeš sama se sebou spokojená," řekl mi tehdy Marek do telefonu. To už jsem byla v nemocnici a jen zoufale brečela. Nemohla jsem sama sebe ani vidět, trpěla jsem depresemi a celkovým vyčerpáním organismu. Umírala jsem a byla ze sebe nešťastná. Ale jeho snaha mi moc pomohla a já začala jíst a snažit se znovu žít jen a jen kvůli němu. Trpěla jsem depresemi a dodnes beru několik léků na psychiku.

Foto: shutterstock.com

Problémy mě dohnaly až do nemocnice

Na vině je otec

Během psychoterapií jsem poznala, co stojí za mojí nespokojeností sama se sebou. Je to můj otec a nepovedené dětství. Maminka brzo umřela a vychovával mě tedy jen on a babička. Jenže otec nikdy nešetřil fyzickými tresty a pro nadávku si také nechodil daleko. Když jsem byla v pubertě, smál se mi, že mám malá prsa. A já se mu musela po večerech ukazovat nahá. On pak haněl můj vzhled a neustále dokolečka na mě řval, že ze mě nikdy nic nebude. „Jsi tak hnusná, že se na tebe nikdo ani nepodívá. Vidíš ten svůj ksicht," křičel na mě častokrát otec. A já se naučila žít s tím, že nejsem hezká.

Modeling nepomohl

Když jsem v dospělosti začala žít po svém, chtěla jsem sama sobě za každou cenu dokázat, že nejsem taková, jak říkal. Jenže jsem se z toho málem zhroutila. Chtěla jsem toho po sobě moc. Ani příležitostná práce v modelingu mě nepřesvědčila, že jsem pohledná. Až o mnoho let později mi úspěšně pomáhá podpora milované osoby, můj psycholog a stále ještě antidepresiva. Ale bojuji a věřím, že jednou bude líp!

Máte i vy podobnou zkušenost? Co byste Katce vzkázaly a jak byste jí zvedly sebevědomí? Napište do diskuse pod článkem nebo na mail info@prozeny.cz.

ynezorPumanzeSaNyknalC