Článek
Každé dítě potřebuje „svůj“ prostor, koutek, který patří jen jemu, kde mu nikdo nepřehází jeho oblíbené časopisy, nevyhodí rozbitou, ale stále milovanou hračku, ani nezavře knížku otevřenou na té správné stránce. Jenže jak tohle skloubit s představou vzorně uklizeného bytu? A tak většina matek občas pocítí neodolatelné puzení vtrhnout do dětského pokoje, vyházet všechny ty počmárané papíry a obaly od sušenek, které se válí na podlaze, složit sešity do zásuvky, tužky do penálu a zjistit, jestli se na svačinách z předminulého týdne zatím neuchytil výstavní penicilin.
Doporučuji – nedělejte to. Alespoň ne bez asistence samotných dětí. Pamatuji si ještě na následující potupnou hodinu strávenou prohrabáváním odpadkového koše, ve kterém jsem se marně snažila najít počmáraný papírek s básničkou, kterou moje dcera nutně potřebovala druhý den na dramatický kroužek. Od té doby spolehám na to, že mé dítě je alespoň natolik dospělé, aby dokázalo svůj prostor udržet obyvatelný samo. A vzhledem k tomu, že mouční červi zatím z dětského pokoje nevylézají, zdá se, že to jde.
Zaklepat nic nestojí
Od jistého věku jsem se také naučila na dveře dětského pokoje klepat. Jednak tím ušetřím svoje vlastní nervy – dcera má dost času shodit na lištu stránku Facebooku, na které si právě s kamarádkou vyměňuje peprné poznámky o rodičích – a za druhé ani my nechceme, aby k nám do ložnice vcházela bez upozornění.
Klepat na dětský pokoj doporučuje i nezávislá publicistka a propagátorka pozitivního rodičovství Eva Labusová, a to od chvíle, kdy za sebou dítě poprvé zavře dveře: „Malé děti obvykle takovou potřebu nemají. Dokonce i v noci, pokud spí odděleně od rodičů, mívají rády dveře dokořán. S nástupem dospívání, někdy mezi devátým až jedenáctým rokem věku, začíná být však většina dětí na své soukromí citlivá – moudří rodiče to respektují.“
Budiž. Respektovat právo na soukromí devítiletého dítěte není zase tak veliký problém. Místo úklidového komanda zatnete zuby a požádáte ho, aby alespoň odnášelo do kuchyně špinavé hrnky od čaje a vyhazovalo nedojedené svačiny dřív, než se vydají na pochod samy. Pokud mu zazvoní mobil, decentně se vzdálíte do jiné místnosti, a když se sprchuje, opláchnete si ruce v kuchyni nad dřezem.
Teenageři jsou na své soukromí zvláště citlivíFoto: Thinkstock
Jenže puberta může všechna naše dobrá předsevzetí pořádně nahlodat. Ze zvídavého, bezproblémového dítěte je náhle čtrnáctiletý, uzavřený a nevstřícný tvor, jehož přítomnost doma poznáme jen podle decibelů hrnoucích se z jeho pokoje a na otázku, kde včera byl až do devíti večer, odpoví jen pokrčením ramen. A pokud se k tomu všemu přidá i klesající školní prospěch a občasný pach nikotinu z jeho svršků, znejistíme. Potom už je k otevírání soukromých e-mailů, k nenápadné kontrole SMS v mobilu nebo dokonce k prohrabávání kapes a školní tašky jen krůček.
Listovní tajemství
Podle Evy Labusové ale ani puberta se svými běžnými projevy není dostatečným důvodem k vlamování se do soukromí dítěte násilím: „Do soukromých písemností dítěte – do pošty, do deníků, do e-mailů – bychom nahlížet neměli. A to ani v případě, že s dítětem začnou být obvyklé pubertální potíže. Muselo by jít o skutečně závažné podezření na některá život ohrožující rizika, aby rodiče měli právo listovní nebo deníkové tajemství porušit.“
Na druhou stranu – otevřený deník „náhodou“ zapomenutý na konferenčním stolku v obýváku nebo nevypnutý počítač se zásadní e-mailovou korespondencí na obrazovce může být také voláním o pomoc. Třeba se vám váš potomek potřebuje svěřit s problémem, který mu přerůstá přes hlavu, ale netroufá si vás oslovit přímo? Pokud tedy někde v bytě najdete pohozený dopis nebo pootevřený deník, je přijatelné se do nich podívat. Pak to ale také musíte přiznat. Z reakce dospívajícího ihned poznáte, zda s vámi chce o problému mluvit.
„Nezapomínejme, že člověk, který nemá a nesnaží se udržet nějaké své tajemství, není z psychologického hlediska asi zcela v pořádku,“ shrnuje s úsměvem Eva Labusová. Respekt k soukromí toho druhého a k jeho tajemstvím by proto měl platit i mezi rodiči a dětmi. Druhou stranou téhle mince je pak vzájemná důvěra pěstovaná od raného dětství. Právě díky ní se toho nakonec můžete od vašich dětí dozvědět víc než slíděním v jejich pokoji a písemnostech.
