Hlavní obsah

Martin Dejdar: Bulvár má horší praktiky než estébáci

Foto: isifa

Martin Dejdar

12. 12. 2012

Martin Dejdar se zprvu podivil, že žádám o rozhovor právě jej, osobu pro mě prý „opovrženíhodnou“. Při rozhovoru zvolna roztával, jak z otázek snad vyrozumíval, že tak příkrý soud není na místě.

Článek

Už jste se vzpamatoval z Panství, filmu, který jste na konci 90. let koprodukoval a na kterém jste prodělal?

„To ještě někoho zajímá?“

Mě. A zajímá mě rovněž, zda to zajímá i vás.

„Já o tom nechci mluvit. To je jenom moje věc a myslím si, že se o to nikdo nemusí zajímat. Navíc podob vzpamatování může být několik: fyzická, psychická, finanční…“

A vy se nechcete bavit asi ani o jedné. Zkusme to tedy z obecnějšího úhlu. Co vás to napadlo? Proč jste se pouštěl do tak riskantní záležitosti?

„Chtěl jsem zkusit něco, co do té doby nikdo neudělal, aby natočil film se zahraničními herci. Vždycky se o tom mluvilo jako o něčem neuskutečnitelném. Byl jsem drzej a naivní, ale ten záměr se povedl.“

Měl jste v té věci, s níž jste neměl prakticky žádné zkušenosti, nějaké rádce?

„Neměl. Od pár lidí jsem si chtěl nechat poradit, ale ti se ode mě spíš odvrátili, a pak, když se to povedlo, urazili se, že se to podařilo i bez nich. Vyšlo z toho spíš házení klacků pod nohy než rady.“

Na čem ten film nakonec pohořel? Tak špatný určitě nebyl, aby přivedl producenta skoro na mizinu.

„Film nepohořel. Podvedl nás americký distributor, který na něm vydělal. Film se dostal do více než třiceti zemí světa. Jen na DVD se Panství prodalo v USA osmdesát tisíc kusů. Jen peníze nám nikdo neposlal.“

Znovu se nabízí otázka: Když už jste neměl dobrovolné rádce, neměl jste ani právníky, kteří by tohle dokázali zvrátit?

„Právníky jsem měl, ale když došlo na lámání chleba, právníci chtěli pochopitelně další peníze, ale ty už jsem neměl. Nemluvě o tom, že se na to začali nabalovat různí vyděrači a další neblahé existence, a na to už jsem neměl sílu – finanční, ale ani psychickou a fyzickou.“

Foto: isifa

Během natáčení zábavného pořadu Mazec

Předpokládám, že jste po té zkušenosti řekl „už nikdy víc“. Přesto jste produkoval i film Eliška má ráda divočinu.

„Ty dva filmy šly téměř souběžně. A protože jsem to Oťasovi Schmidtovi slíbil, chtěl jsem dodržet slovo. Ale já jsem si neřekl, že už nikdy víc. Vím už, jak na to, a vím, čeho se vyvarovat. Takže kdyby se něco zajímavého naskytlo, šel bych do toho.“

Nezamlčel jste mi ještě jeden motiv, který vás k producentství dohnal? Chuť zahrát si ve filmu podle svého gusta, když jiné nabídky se zrovna nehrnuly?

„Tento motiv tam samozřejmě byl také. Chuť zahrát si zase ve filmu.“

Zase ve filmu? Až tak jste to pociťoval? Váš Český lev za Učitele tance přece ještě nestihl zapadat prachem.

„Skoro ano. Dva roky po něm nepřišlo nic, pak sice bylo Panství, ale potom deset let v zásadě taky nic.“

Čím to? A to se raději neptám, čím to, že se neurodila role takových rozměrů, jako byl právě Učitel tance?

„Správná otázka, ale k nesprávnému adresátovi. Já o tom spekuluju už třináct let.“

Nabídky nechodí, nebo chodí jen hloupé a vy je odmítáte?

„Ani ty hloupé nechodí, možná tu a tam, a ty odmítám. Na rozsah televizní práce si stěžovat nemůžu, ale filmů bylo za dobu od Panství tak málo, že bych je spočítal na prstech jedné ruky.“

Když o tom třináct let spekulujete, došel jste k nějakým závěrům?

„Vlastně ne. Někdo mi říká, že je to tím, že dělám pro televizi. Ale spousta herců dělá pro televizi víc než já a k tomu točí i filmy, a nikdo to neřeší. Nikdo neřeší, že jsou herci, které najdete v každém filmu nebo seriálu. Úvahy typu, že je někoho moc, jsou žvásty. Nakonec jsem od těch analýz upustil. To se člověk jen zbytečně trápí. Když řešení není v mé moci, je lepší hodit to za hlavu a dál se tím nezabývat.“

Foto: isifa

Herec se synem v Divadle Na Vinohradech

Pravda, že jednu dobu bylo poněkud předejdarováno, zejména v televizi, než jste to vcelku zdárně ukočíroval…

„To se, myslím, může v určité chvíli, když prudce vzroste zájem, stát každému. Nemluvím o reprízách, na které vůbec nemáte vliv a které takový pocit hodně umocňují. Což byl pro mě případ tohoto roku. Ale jinak si i já myslím, že se to podařilo dostat do určité rovnováhy.“

Myslím, že hodně velkou kotvou v této rovnováze, i když jistě ne finanční, je pro vás divadlo. Pětadvacet let věrnosti jedné scéně. Jak jste letošní čtvrtstoletí v Ypsilonce oslavil?

„Ještě nijak, možná až koncem roku. A přestože divadlo opravdu není finanční kotvou, držím se ho. Z šedesáti procent je tady pořád stejná parta jako tehdy. Ženatý jsem osmnáct let, kdežto s tímhle divadlem žiju už pětadvacet roků. Bylo mojí první rodinou. To je součást života, kterou nelze oddělit. Mnohokrát jsem se už balil, ale nikdy jsem se nesbalil.“

Proč jste se balil?

„Z různých důvodů. Moc práce, kvůli rodině, kvůli neshodám, že chci dělat něco jiného. Byly už asi tři výpovědi. Ale nikdy jsem neodešel. Drží mě tu totéž, co tu už asi čtyřicet let drží Jirku Lábuse a Mirka Kořínka padesát let a Honzu Jiráněho stejně tak dlouho jako mě. Ty důvody už se ani nedají pojmenovat, zato je člověk cítí, jakmile vleze dolů do šatny, kde je dobře, ať se nahoře děje sebevětší hnus. Nemluvě o tom, že živé hraní mám rád a neuměl bych se ho zbavit. I když jsou s tím doma kolikrát potíže – člověk je tam už tak málo a ještě odchází večer do divadla… To se těžko vysvětluje, ale tak to prostě je.“

Jmenoval jste kolegu Lábuse. Vidím vás do určité míry podobně – jako velmi dobrého herce, vláčeného ať už okolnostmi nebo jen vlastní slabostí někam jinam, kde se vlastně až tak dobře necítí. Je to mylný pohled?

„A možná ani ne. Jistě že jsou chvíle, kdy je člověk vláčený někam, kam ani moc nechce. A bere to jako určité nutné zlo, jako úlitbu čemusi. Ale třeba taky i jako vykoupení, že může hrát v divadle, kde je mu dobře.“

Foto: isifa

Maretin Dejdar i Jiří Lábus se často vyznávají z lásky k divadelní scéně Ypsilonka

Přeloženo: je to značnou měrou o penězích?

„Jistě i o nich. Protože abyste mohl dělat divadlo, musíte si na to vydělat. Divadlo nás v dnešní době neuživí. To je jedna stránka. Ale z druhé strany nepatřím k těm, které by bavilo dělat jen a jen komerční věci v televizi. Člověk si tohle dilema musí hodně dobře zdůvodnit. Ale nemyslím si, že by u mě drtivě převládal komerční směr.“

Herci se za studií většinou už nějak profilují – ten je rozený tragéd, ten charakterní herec, tenhle zase komik. Kam škola zaškatulkovala vás?

„A víte, že v našem ročníku to nebylo nijak výrazné? Pravda, že například Mirek Táborský byl už ve škole takový typ dramatického bohatýra, Mirek Hanuš byl do lehčího žánru, vaudevillový typ. A já? Ano, dělali jsme s Petrem Vackem hodně zábavných žánrů, takže by se dalo říct, že jsme se profilovali do komiky, ale na druhé straně absolventské představení našeho ročníku byl Macbeth. Pak taky Žebrácká opera a Ženitba. Ale dá se snad říct, že komika maličko převažovala. I když někoho rozesmát je těžší než rozplakat.“

S jakými monology jste šel na zkoušky na DAMU?

„Já si je vybíral s Oldou Kaiserem, který mě na zkoušky připravoval. Dělal jsem Chlestakova z Revizora, pak pasáž ze Salingerova románu Kdo chytá v žitě, kterou jsem si zdramatizoval, a monolog Marka Antonia z Julia Caesara… Takový všestranný rozptyl.“

Foto: isifa

S dcerou na vánočním koncertu Lucie Bílé

Od doby, co jste před čtyřmi lety na TýTý v dost ostrém vystoupení zaútočil na bulvár, se zdá, že od něj máte relativní pokoj. Nebo je to mylné zdání?

„Tehdy to bylo neúnosné. Hnusné výpady bulváru ohledně toho, že jsem se i s kolegy vykašlal na našeho ochrnutého kamaráda Pavla Nového, když přitom opak byl pravdou, se nedaly jen tak přejít. A od té doby se zdá, že mi skutečně dali relativně pokoj. Ale i tak se tu a tam dozvídám, jak mě někde naháněli, autem za mnou jezdili… To je horší než estébácké praktiky. Když jsou schopní vypsat odměnu na něčí hlavu, kterou dostane ten, kdo někoho nachytá při něčem, co jim připadá výživné. To se pak člověk bojí jít s kamarádkou už i na kávu, protože to může ohrozit celé jeho rodinné zázemí.“

Nedávat jim záminku…

„Copak kafe s kamarádkou je záminka? Stalo se mi na jedné akci, že jsem jel výtahem, přistoupily dvě spoře oděné slečny s jakýmsi mužem, on je ke mně přistrčil, dámy se přivinuly a on začal fotit. Tak kde to jsme? To je hon na čarodějnice. Vede to k tomu, že ti, kterých se to týká, už raději nikam nechodí, uzavírají se do sebe, případně do úzkých sfér kolegů, s nikým se raději nebaví. Příčinou je naprostá bezmoc, což je strašné. Podobně jako když se razantně bráníte útočníkovi, jdete sedět vy, tak i v tomto případě systém chrání pachatele, nikoli oběti.“

Foto: isifa

Martin Dejdar byl jednou z důležitých tváří Česko Slovensko má talent 2011

Ale říkáte, že stačilo ostré slovo, a máte relativní klid. Dá se je tedy do určité míry odkázat do patřičných mezí…

„Bohužel v naší branži existuje tolik jedinců, kteří s bulvárem kolaborují, že nás, kteří s ním chceme bojovat, zbývá jen chabá hrstka. Hrstka, která stojí proti zástupu celebrit živých jen z bulváru. Po pětadvaceti letech dřiny vedete marný boj proti někomu, kdo má totálně vydlabáno, ale nechal si udělat čtyřky ze silikonu.“

A v některém z dalších ročníků vás někdo takový nahradí v porotě nějaké show, která vyhrabává nové talenty. Nemáte dojem, že výrobě instantních celebrit jste napomáhal i vy účastí v porotě Česko Slovensko má talent?

„To si opravdu nemyslím. Přinejmenším do semifinále se už dostávají lidé, kteří skutečně něco umí. I když pro zpestření skladby soutěžících se tu a tam najde i nějaký exot. Ale ve finále opravdu nebyl nikdo, o kom byste mohl prohlásit, že takových jako on znáte dalších deset. Z těch doufejme nevyrostou žádné Ornelly, nýbrž snad skuteční umělci. I když doba je podivná a možné je všechno.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.