Článek
Je zvláštní, že jakmile se rozšíří zpráva o vašem těhotenství, najednou mají všichni vlastníci miniaturních kopií člověka chuť dávat vám rady, říkat, co byste měli a neměli jíst, nedej bože vám půjčovat děti tak zvaně „na zkušenou“. Pokud mě paměť neklame, byla jsem těhotná zhruba čtyři měsíce a bylo mi upřímně jedno, jaké mají jiné matky zkušenosti, a rozhodně jsem nechtěla poslouchat plkání matek o plkání dětí.
Nechtěla jsem vlastně vědět vůbec nic. Chtěla jsem jen dítě donosit, porodit, a pak se o něj instinktivně postarat. Bez knih, bez rad, bez příruček a návodu. A byla jsem díky tomuto svému postoji poměrně klidná „těhule“. Do doby, než mě pozvala kamarádka na kafe.
Zřejmě s dobrým úmyslem mi přichystala překvapení v podobě návštěvy nějaké své kamarádky – matky. Po krátkém seznámení jsme si vypily meltu, protože kofein jsem nemohla ani já jako těhotná, ani přizvaná kamarádka jako kojná. Zhruba první hodinu jsem ani nevěděla o tom, že se uvnitř bytu nachází nějaké dítě.
Když jsem šla ovšem na toaletu, skoro jsem zašlápla malé růžové „cosi“, co se válelo na chodbě, a hned vzápětí jsem šlápla do loužičky nejspíš pracně nasbíraných slin. Když jsem šla zpátky, už jsem si dávala pozor, kam šlapu, ale bylo to poměrně těžké, protože ta malá kulička za sebou nechávala stopu jako slimák, která vedla v podstatě napříč celým bytem a rozplynula se na koberci před obývákem.
Přesunula jsem se tedy do obývacího pokoje, abych vypozorovala, co děti ve věku zhruba sedmi měsíců dělají. Asi dvacet centimetrů od obrazovky obří plazmové televize se opět válel človíček, co svými reálnými zvuky skutečně připomínal panenku Baby Born. Jen na zádech neměl dírky z reproduktoru.
Už nevím, jestli to bylo děvčátko nebo chlapec, ale protože to bylo celé růžové, tak asi holčička. Švidrala ze dvou decimetrů na televizi a levé oko jí značným způsobem utíkalo úplně jinam než to pravé. Jen ze slušnosti jsem potlačila nutkání se zeptat, jestli je to dítě normální. Ale aspoň jsem se zeptala, jestli je v pohodě, když se dívá takhle zblízka a v tak raném věku na televizi.
„Ona miluje reklamy,“ odpověděla Petra, vzorná matka, jejíž porod byl dle podrobného popisu (o který jsem nežádala, a přesto ho dostala) horší než kastrace býka tupou lžící. Nechápala jsem, jak se může líbit sedmiměsíčnímu miminu reklama na tampony, pivo a penzijní připojištění, ale rozhodla jsem se, že to nechám být.
Když po chvíli Petra kojila, poměrně mě vyděsila. Dítě vcuclo její prs se stejnou vervou, jako týden hladovějící Ital svou první špagetu. Po chvíli kojná mocně zařvala přes celý byt, protože ji závislačka na televizi kousla. Začala jsem listovat letáky a hledat nejvýhodnější balení sunaru. A až do porodu jsem skončila s návštěvami.
A jaké zážitky jste měly vy? Také strašidelné?
