Článek
I nás zasáhla Shrekomanie, tak jako spoustu jiných rodin s dětmi. Po prvních dvou dílech jsme sbírali víčka od jogurtů, abychom ukořistili Shrečí uši. Pochopitelně jsme sbírali rovnou v dvojitém počtu, pro dva páry uší. Od Shreka byl tedy chvíli klid. Dnes, když už jsou natočeny čtyři díly této krásné pohádky, se mánie vrátila. Během dvou dnů jsme viděli jedničku, dvojku a trojku „pouze“ jednou a čtyřku třikrát. K večeru mám občas pocit, že i já začínám zelenat. Na Shreka si ale číslo dvě nehraje.
Číslo dvě si hraje nejvíce na Spidermana. Je to jeho hrdina. Nadchl ho natolik, že se věší na síť fotbalové branky a dělá, že je pavouk. Hází kolem sebe rukama s prsty zkroucenými do polohy „rocker“ a střílí pavučiny. Číslo jedna zatím po síti neleze, ale nechci to zakřiknout. Co udělá brácha, ono musí taky.
Nedávno jsme se s číslem dvě dívali na Harryho Pottera. Sbíral pak na každé procházce klacky, máchal jimi na nás a snažil se mě i číslo jedna proměnit ve vázu. Na zahradě pak utíkalo s koštětem mezi nohama a na obloze hledalo Potlouk. Číslo dvě utrpělo kvůli Harrymu i malé zranění. Přehodilo si přes hlavu deku a v domnění, že je neviditelné, procházelo z pokoje do pokoje. My jsme ho sice stále viděli, ale ono nevidělo rám dveří, do kterého to víceméně v plné rychlosti napasovalo. Na tuto pohádku se tedy podíváme opět až za pár let. Nerada bych na nádraží vysvětlovala kolemjdoucím, že mé již zlehka zakrvácené dítě utíká zas a znovu proti sloupu proto, že se snaží najít Nástupiště devět a tři čtvrtě.
Nějaká dobrá duše také nechala číslo dvě sledovat film Transformers. Bylo pro mě celkem obtížné vysvětlit mu pak, že náš vůz rozhodně nemá schopnost se transformovat a Optimus Prime není ukryt v dědečkově peugeotu.
Zažívám malé déjà vu, když vidím vyrůstat svou dcerku v područí staršího bráchy. I já jsem mladší než můj bratr a více sourozenců nemám. Dolízala jsem za ním a jeho kamarády pořád. A oni mě pořád odháněli. Stejně jako číslo jedna odhánějí kluci z naší vesnice. Ale ono se nevzdává. Tak jako já jsem si prodrala kolena a zadržovala pláč a stůj co stůj přes ten plot přelezla, jen aby mě mezi sebe kluci vzali. Tak i číslo jedna se přizpůsobuje mužskému elementu. Je to celkem komický pohled. Po zahradě se nám honí čtyři kluci, hrající si na policajty a zloděje s plastovými bambitkami a pět metrů za nimi se je snaží dohonit roztomilé blonďaté něžné stvoření s kulometem v ruce. Ten kulomet si logicky vysvětluji teorií, že když je číslo jedna menší vzrůstem a slabší v pohlaví, vezme si aspoň silnější zbraň.
A tak nechávám svá dítka, aby rozvíjela svou fantazii. Sundám číslo dvě z fotbalové branky. Vysvětlím mu, že ta futra mu neuhnou a já ho stále vidím i přes deku. Zavolám na naše malé autíčko „Transformuj se“, aby číslo dvě vidělo, že se skutečně nic nestane. Čas od času se je takhle alespoň pokouším vrátit na chvíli nohama na zem a seznámit je s realitou.
