Hlavní obsah

Milada Horáková a další československé feministky

Foto: Wikimedia Commons
27. 6. 2020

Milada Horáková byla politička, oběť komunistického režimu, ale také feministka. Krom toho, že jí byla tato ideologie blízká, velice se angažovala v ženské otázce a značně se podílela na nových zákonech hlásajících rovnoprávnost a lepší postavení žen. Pozornost si ale zaslouží i další ženy, které nemusely být zrovna feministky, ale spojujeme si je s emancipací.

Článek

Mezi léty 1948 a 1989 bylo z prokazatelně politických důvodů odsouzeno k trestu smrti 227 osob (podle zdroje policie.cz). Další stovky nepřežily tvrdé výslechy, drsné prostředí vězení a lágrů, anebo byly odsouzeny v jiných procesech. Jednou z obětí československého komunistického režimu je i Milada Horáková, která byla popravena před 70 lety. Její jméno bude už navždy mementem hrůz, které se tu děly.

Nemělo by se ale zapomínat na to, že právnička Horáková byla jednou z velice významných feministek a bojovnic za emancipaci. Sice „výsady pohlaví, stavu a povolání se neuznávají“ podle ústavy už od roku 1920, pořád je ale za co bojovat. Třeba za celospolečenské pochopení toho, že plácnout ženu po zadku bez jejího souhlasu prostě není v pořádku. Teď si ale z úcty k Miladě Horákové pojďme připomenout další feministky, které této statečné ženě předcházely.

Mimochodem, žádná z nich neměla nouzi o muže, jak je často mylně s feministkami spojováno, zato všechny toužily po symbióze jejich pracovního a osobního života. A možnosti si vybírat.

Božena Němcová (1820-1862)

Je v pořádku, že se většině lidí vybaví v souvislosti s touto spisovatelkou kniha Babička. Obraťme ale tentokrát list a podívejme se na to psané mezi řádky a na to, o čem se ve školách moc nemluvilo. Božena Němcová toužila žít podle svého a nepodléhat ve všem svému manželovi. Zprvu jej na jeho pracovních cestách oddaně doprovázela, nakonec si ale vymínila zůstat v Praze, zatímco on musel do Uher. Živila se psaním a mnoho lidí na ni pohlíželo skrz prsty. Bez manžela, pracující — v 19. století věc nevídaná! Ačkoli mnozí se ke spojení Němcové coby feministce staví opatrně a spíše o ní hovoří jako o emancipované ženě, nelze jí upřít inspiraci pro další generace. Vždyť snaha skloubit pracovní a soukromý život je tu dodnes!

Foto: Wikimedia Commons

Nechtěla jen slepě následovat svého muže, chtěla žít život podle sebe. Za to na ni lidé často nahlíželi skrze prsty

Jožka Jabůrková (1896-1942)

Budoucí novinářka Jožka Jabůrková se narodila jako nemanželské dítě a její maminka brzy zemřela. To nebyl zrovna snadný začátek života, ale možná právě proto měla tak vyvinuté sociální cítění a svoji energii věnovala snaze zlepšit podmínky žen a dětí. Krom toho, že stála u zrodu čistě ženského levicového časopisu Rozsévačka, byla v roce 1931 zvolena do ústředního zastupitelstva města Prahy, kde se neúnavně dožadovala zvýšení rozpočtu na sociální záležitosti. Chtěla prosadit povinné očkování pro děti, v časopise často psala o problémech žen a věnovala se potřebám dětí. Kvůli svému levicovému přesvědčení a pomoci antifašistům skončila jako jedna z prvních Češek v Ravensbrücku, kde v roce 1942 podlehla zraněním způsobeným krutým zacházením.

Foto: Wikimedia Commons

O Jožce Jabůrkové se příliš často nemluví, což je škoda. Byla to urputná bojovnice za práva žen a dnešní odpůrkyně očkování by s ní asi měly dost problém. To právě ona se totiž zasazovala o povinnou vakcinaci

Milena Jesenská (1896-1944)

Tragický konec v Ravensbrücku čekal i Milenu Jesenskou. Mnozí si možná vybaví její korespondenci s Franzem Kafkou (1883–1924), Jesenská se však psaní věnovala i jiné rovině, než jsou osobní dopisy. Od dvacátých let pracovala jako redaktorka Národních listů, kam přispívala do ženské rubriky. Od módy se dostala k fejetonům a článkům s tematikou ženské emancipace. Jejím ideálem byla vzdělaná, samostatná žena, která dokáže vzít osud do vlastních rukou. Žena by se neměla definovat podle muže, ale stát vedle něj. Společně s kolegyněmi prosazovaly myšlenku propojení ženské role s veřejným působením či povoláním. Své vyhraněné názory se nebála dávat nikdy najevo a doplatila na to. Během války u ní gestapo našlo nelegální výtisky odbojového časopisu V boj, za což skončila v ženském táboře, kde se ale konce války nedožila.

Foto: Profimedia.cz

Milena Jesenská byla bohémem do morku kostí. Do jaké míry to bylo jejímu otci navzdory, se dnes můžeme jen dohadovat. Ve svém přesvědčení však byla vždy urputná, ať se to týkalo čehokoli

Františka Plamínková (1875-1942)

Jestli někomu patří uznání, je to Františce Plamínkové za to, že díky ní mohou ženy v Česku volit. A nejen to! Senátorka Plamínková bojovala za emancipaci celý život, mnohdy těžila z vlastní zkušenosti. Už v mládí se musela rozhodnout, zda se vydá cestou lásky, anebo profese – chtěla se stát učitelkou a ty musely žít v celibátu. Právě Plamínková se zasadila o jeho zrušení v roce 1918. O pět let později založila Ženskou národní radu (ŽNR). Krom toho, že Rada sdružovala nejrůznější spolky, její členky se snažily o zrovnoprávnění žen ve společnosti. Nelze opomenout ani její statečnost. V roce 1938 se nebála napsat otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, zastala se v něm prezidenta Beneše. I nadále se vymezovala proti okupaci. Během heydrichiády byla však popravena.

Foto: Wikimedia Commons

Františka Plamínková byla nesmírně statečná žena, která se nebála napsat otevřený dopis Hitlerovi. Zastala se v něm prezidenta Beneše a nacistického diktátora obvinila z neznalosti dějin českého národa

Milada Horáková (1901-1950)

Milada Horáková se během studií na vysoké škole seznámila s Alicí Masarykovou (1879–1966) a ráda si předčítala spisy jejího otce. V rodině prvního československého prezidenta byla otázka ženské emancipace velice živá. A když se pak Horáková, tehdy ještě Králová, seznámila s Františkou Plamínkovou a vstoupila do ŽNR, muselo být jasné, jakým směrem se bude její život ubírat. Později se stala také členkou České strany národně sociální (ČSNS). Spolupracovala na nových zákonech o rodině, ženské rovnoprávnosti a ochraně dětí. Během války byla v odboji, za což byla souzena a jen o chlup unikla trestu smrti. Po válce stanula v čele ČSNS a v roce 1950 konečně vešly v platnost zákony, na kterých pracovala před rokem 1939. Jenže ve stejném roce se stala obětí vykonstruovaného politického procesu, na jehož konci na ni čekal trest smrti. To, co se nepovedlo nacistům, dotáhli do konce komunisté. Bohužel.

Foto: Wikimedia Commons

Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. Jedny z posledních slov doktorky Milady Horákové, která zanechala v dopise na rozloučenou. Ten napsala pouze pár hodin před popravou svým nejbližším

Během následujícího padesátiletého období byly jakékoli snahy o emancipaci či šíření feministických myšlenek liché. V socialismu si přeci byli všichni rovni a kromě komunismu tu nebyl prostor pro jakékoli jiné ideologie. Více se ženská otázka opět ozvala až po revoluci. Občas se ale zdá, že čím hlasitěji volají, tím méně je slyšet význam jejich slov. Doufejme, že za dalších 70 let bude odkaz Milady Horákové stále živý a nikdo nebude zpochybňovat její zásluhy.

Dost bylo vážného čtení. Co takhle se na odlehčení podívat, jaké knihy stojí za to si přečíst, pokud máte rádi ženské příběhy

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.