Hlavní obsah

Výročí Listopadu: Marta Čarnogurská: Na čas jsem se stala živitelkou rodiny

Foto: Archiv Marty Čarnogurské

Stavební inženýrka Marta Čarnogurská je manželkou bývalého disidenta a politika Jána Čarnogurského. Mají spolu 4 děti a podařilo se jim překonat mnoho nesnází. Jak zvládala manželovo uvěznění, kdy se bála o syna a komu šla připomenout, že už je po revoluci a její muž je stále v base?

Článek

Marta Čarnogurská (74) poznala svého budoucího muže v prvním ročníku Stavební fakulty v Bratislavě v roce 1963. Ján Čarnogurský (75) ale díky politickému „oteplení“ přestoupil na právo, a tak se jejich cesty na nějakou dobu rozešly. Znovu setkali až v roce 1968 a prožívali spolu vzrušující události pražského jara.

Její muž se uchytil jako právník, ale na začátku 80. let byl z advokacie vyhozen kvůli disidentské činnosti. Na Martě Čarnogurské tak bylo uživit početnou rodinu. Hlídali je, odposlouchávali, několikrát ho vzali na den či dva do vazby. 14. srpna 1989 se ale domů z výslechu nevrátil... Jak prožívala dobu před sametovou revolucí?

Manžel vystudoval práva, vy stavební fakultu. Jak se vám v těch 70. a 80. letech žilo?

Vzali jsme se po Jánově návratu z vojny a manželovi se podařilo získat místo advokátního koncipienta. Bydleli jsme v dělnické ubytovně v místnost 6 x 6 metrů a čtyři roky čekali na družstevní byt. Stěhovali jsme se už s dvěma dětmi, synem Jankem a dcerou Hankou. Před výplatou jsem kupovala jen mléko a chléb, žili jsme skromně. Naštěstí se manžel vypracoval na úspěšného advokáta a já jsem také začala chodit do práce, abychom mohli normálně žít.

Mohli jste vůbec žít „normálně“? Do jaké míry vám kazil režim náladu? 

Tak lehké to samozřejmě nebylo. Sedmdesátá léta byla poznamenána komunistickými prověrkami. Přívržence Dubčeka a ty, kteří kritizovali vstup vojsk v srpnu 68, vyhazovali ze strany i ze zaměstnání. Lidé nespokojení s prověrkami se obraceli na soud a na mého muže jako obhájce. Jeho klientela se rozrůstala, za obhajobu české politické vězeňkyně Drahomíry Šinoglové mu to ale spočítali, a z advokacie ho vyhodili. Pracoval pak jako řidič, podnikový právník a v zemědělském družstvu. StB měl stále v patách, nakonec o práci přišel definitivně, jeho zaměstnavatelé nechtěli mít problémy. Stala jsem se živitelkou rodiny se čtyřmi dětmi.

Jak šel rodinný život dohromady s disidentskou činností?   

Normalizační proces vnesl do společnosti uzavřenost. Když nám udělali první domovní prohlídku a manžela začala sledovat StB, stýkali jsme se jen s rodinou. Cítili jsme, že děti potřebují zázemí a my jistotu, že všechno běží, jak má. Nebylo to chystání revoluce, bylo to postupné šíření pravdy a svobodného prostoru vedle každodenních radostí a starostí.

Foto: Archiv Marty Čarnogurské

Rodina Čarnogurských v roce 1981, kdy Jána Čarnogurského vyhodili z advokacie

Jak sledování vypadalo, vnímali jste přítomnost StB v zádech?  

Já jsem to nepociťovala, ale manžel se občas večer vydal na kolo, aby zjistil, zda ho StB sleduje. Seděli v autě, tak jim to komplikoval tím, že jezdil mezi domy, kde byly pouze chodníky. Ostrou sledovačku jsem zažila s dětmi v srpnu 1989, když manžela uvěznili. Jeli jsme na koupaliště a děti mi hlásily, že nás sleduje červená škodovka. Telefon i byt jsme měli odposlouchávané, důležité věci jsme si psali na papír. K těmto vzpomínkám se nerada vracím, tyhle reálné detektivky způsobily, že jsem se nedívala v televizi na žádné filmy.

Spousta partnerských vztahů disidentů se rozpadla. Jak se vám podařilo nenechat se semlít a vztah udržet?

Moje práce mezi stavaři mi dala zdravé sebevědomí a manželův jasný smysl pro spravedlnost, rozhled a ochota pomáhat jiným zapříčinily, že jsem mu důvěřovala a nebránila v jeho aktivitách. Lidé, které režim pronásledoval a manžel je obhajoval, se stali součástí našeho života. A určitě nám byli vzorem i rodiče, kteří společně prošli těžkým poválečným obdobím. Také to vydrželi.

Jak dával najevo váš muž svůj nesouhlas se systémem? 

Někdy od roku 1986 se v našem bytě konaly přednášky tajné univerzity, které organizoval anglický filozof Roger Scruton a posílal k nám profesory z Oxfordu a jiných anglických univerzit. Manžel se podílel také na vydávání samizdatu Náboženství a současnost a pod vlastním jménem vydával samizdat Bratislavské listy.

Foto: Archiv Marty Čarnogurské

Ján Čarnogurský v listopadu 1989 ve vězení

Vašeho manžela nakonec zavřeli. Proč? Mohli jste jej navštěvovat? 

Bylo to 14. srpna 1989 po domovní prohlídce. Byl stíhán pro pobuřování a další paragrafy. S členy Hnutí za občanskou svobodu připravovali položení květin v předvečer 21. srpna na místa, kde byli zastřeleni naši občané vojáky Varšavské smlouvy v roce 1968. Nebylo to poprvé, co si pro něj přišli, za disidentské aktivity byl manžel několikrát zadržen na den či dva, tentokrát ho ale nepustili. První návštěvu jsme měli povolenou před ukončením vyšetřování až 21. září.

Kdy jste začínala věřit, že bude konec? Co vám dávalo naději?

Měla jsem možnost sledovat, jak režim slábne. Rozhodnutí soudů s náboženskými aktivisty koncem 70. let byla bezpodmínečná, počátkem 80. let už často vyšuměla do ztracena. Plánovanému hospodářství se přestávalo dařit. Přišla perestrojka v Sovětském svazu a změny v sousedních zemích. To dávalo naději.

Foto: Archiv Marty Čarnogurské

Návštěva předsedy vlády Spojeného království v Bratislavě v roce 1992: John Major a Ján Čarnogurský s manželkami

Které revoluční změny byly podle vás nejzásadnější?  

S napětím jsem sledovala výsledky jednání a dohody na rekonstrukcích vlády a parlamentu a odstoupení prezidenta Husáka z funkce. Nezapomenu na radost, když byla zrušena vedoucí úloha komunistické strany - to byla zásadní revoluční změna. Nesmíme zapomínat na protikomunistický odboj lidí během let před listopadem, aktivity podzemní církve, Chartu 77, podpisovou akci moravských katolíků, pouť na Velehrad, svíčkovou demonstraci v Bratislavě, a další.

Odkud jste získávala informace, že se začíná něco dít?

Díky vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, něco se objevilo i v naší a vídeňské televizi. Se švagrovou jsem byla na setkání umělců v neděli 19. listopadu v Umělecké besedě. Ale cítila jsem zodpovědnost za děti a nechtěla se do ničeho zapojovat. Jeden rodič ve vězení stačil. Politiku jsem přenechala manželovi, mojí prioritou bylo vytvářet zázemí a starat se o rodinu.

Když se řekne sametová revoluce, co je vaše nejsilnější osobní vzpomínka?

Určitě to manželovo poslední zatčení. Když začalo soudní přelíčení 22. listopadu, před Justičním palácem se sešly tisíce lidí a požadovaly osvobození Čarnogurského, ta podpora byla úžasná. Obdivovala jsem manželovo klidné vystupování během procesu. Vynesení rozsudku bylo odročeno na další den ráno a nejistota se mísila s nadějí.

A kdy manžela pustili?

Vynesení rozsudku bylo odloženo na 23. listopadu 1989, ale i přes osvobozující rozsudek zůstal ve vězení, protože se prokurátor odvolal. Všichni političtí vězni byli propuštěni, v Praze i v Bratislavě se konala masová shromáždění. Dojela jsem do Prahy a dostala se až na letenskou tribunu k Václavu Malému, kterému jsem řekla: „Dělejte něco, Jano je stále v base!“. V pět odpoledne jsem se z rádia dozvěděla, že prezident Husák udělil manželovi milost a druhý den ráno jsem ho našla doma v posteli.

Jak vypadaly první chvíle po jeho propuštění?

Hned po příchodu domů se zorientoval v situaci a ještě v neděli večer vystoupil na revoluční tribuně. V pondělí už cestoval do Prahy, události se valily a 10. prosince se stal 1. místopředsedou federální vlády.

Kolik bylo v době revoluce vašim dětem? Drželi jste je stranou nebo věděly, co se děje?

Dětem bylo 18, 17, 12 a 10 let. Manžel byl zase málo doma, ostatně tak jako předtím, moc se pro ně tedy nezměnilo. Už 30. listopadu, týden po propuštění z vězení, podal výzvu k založení křesťansko-demokratických klubů nové politické strany. Myslím, že děti ho obdivovaly a že mu fandily.

Foto: Archiv Marty Čarnogurské

Ján Čarnogurský s vnoučaty na výstavě k 20. výročí Listopadu

Řešili jste předem, jak moc se má manžel aktivně zapojit? 

Tyto věci byly mezi námi jasné a na nic se mě neptal. Byl jako ryba ve vodě.

Byla jste na něj pyšná?

Neskromně - pyšná jsem byla na sebe, že jsem byla schopná zvládnout jeho aktivity a nezbláznit se.

Měla jste o manžela nebo o vaši rodinu někdy strach?

Manžel vždy sledoval mezinárodní situaci a vnímal její vliv na domácí politickou scénu. Podle toho volil kroky. Dělala jsem si starosti, ale roky mu to vycházelo, maximálně ho předvolali k výslechu či zadrželi na 24 nebo 48 hodin. V listopadu 89 jsem ale zažila strach o syna. Ač se po maturitě dostal na práva, nepřijali ho a dostal předvolání od vojáků – vojenská služba byla povinná až od 19 let. Naštěstí vyhověli mé žádosti o odklad s odůvodněním, že manžel je ve vězení a nejstaršího potřebuji doma. Na ten čas nejistoty nezapomenu, vojenské prostředí umělo být nemilosrdné.

Koho považujete za zásadní osobnosti revoluce?  

Pro mě jsou to tribuni Václav Havel a Václav Malý v Praze a Milan Kňažko a Ján Budaj v Bratislavě.

Foto: Archiv Marty Čarnogurské

Marta Čarnogurská s manželem a synem Petrem nedávno

Kdy jste si řekli, že to dobře dopadlo?

Když se stal Václav Havel prezidentem republiky. Padla Železná opona. Naivně jsem si myslela, že za pět let budeme na úrovni Rakouska. Čas ukázal, že je to složitější.

Jak se vám změnil život? Stala jste se manželkou významného politika… 

Byla to velká změna společenského postavení. Aby děti změnou netrpěly, odešla jsem z práce a zůstali jsme v Bratislavě. Občas jsem manžela doprovázela na stranické či společenské akce. Největším zážitkem pro mě bylo pozvání na „Conservative Women's conference“ v Londýně, na kterou přišla i předsedkyně vlády paní Thatcher. V roce 1991 jsem spoluzakládala Mezinárodní klub žen v Bratislavě, následně jsem se rozhodla kandidovat v komunální politice, kde jsem aktivně působila 20 let. Přečtěte si rozhovor i s Jánem Čarnogurským, jak na revoluci a dobu poté vzpomíná on.

Foto: Archiv Marty Čarnogurské

Marta Čarnogurská vítá Matku Terezu na letišti Schwechat v květnu 1990

Kdybyste nyní, po třiceti letech od revoluce, měla zhodnotit, co se tehdy povedlo? 

Velká politika se odráží výrazně v místní politice i v mezilidských vztazích. Pět volebních období jsem působila jako poslankyně KDH v komunální politice, často chybí ochota spolupracovat, vedou se politické šarvátky. Nastoupila nová generace a ta chce dělat své chyby. Společenské přeměny ještě neskončily.

Jak se vám změnil život díky vstupu manžela do politiky? 

Nová společenská situace po listopadu usnadnila naší rodině život, ale zároveň jsme přišli o soukromí. Vím ale, proč jsme do těch bojů šli. Manžel si vybudoval mezinárodní postavení, zvou ho na zahraniční konference, studuje, píše a věnuje se geopolitice. Jsem na něj pyšná. Zdá se mi, že z politiky se vytrácejí ideje a ideály, které jsme měli my, prosazuje se moc peněz a mediální hry. Máme devět vnoučat a často přemýšlím, jaké zápasy je čekají.

Přečtěte si rozhovor s další ženou revoluce Sašou Uhlovou. Jak vnímala normalizační dobu jako dcera disidentů?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama