Článek
Dnes je mi 36 let a mé manželce 22. Když jí bylo 15, mně bylo 29... Já vypadal na 24, ona tak na 19. Zakoukali jsme se do sebe, a když jsme zjistili, kolik nám opravdu je, nešlo už couvnout...
Chvíli jsem se tím trápil, ale pak to hodil za hlavu. Lehké to nebylo vůbec. Já byl dospělý, ji doma „vychovávali“, já měl byt, ona žila s rodiči. Následovala maturita, hledání zaměstnání. Skutečný věk jsme rodičům řekli až po třech letech známosti, kdy mne opustila kvůli mladšímu...
Ale po třech měsících jsme se k sobě vrátili. Dnes jsme spolu přes šest let, z toho přes rok jako manželé. Miluje mne víc než tehdy, zřejmě zjistila, že starší muž jí prostě vyhovuje víc než mladí kluci. A já si říkám, že je dobře, když tehdy poznala i jiného. Lepší, než kdyby se to stalo později v manželství. Nikdo nás za věkový rozdíl neodsuzuje - jak jsem již psal, ona působí starším dojmem, já zase mladším :-)
P.S.: Jedním z důvodů, proč jsem tehdy do takového vztahu šel, byla i skutečnost, že mne samotného rok před tím opustila přítelkyně po 8letém vztahu. Odešla s mužem o 26 let starším. Zřejmě je taková doba, řekl jsem si tenkrát. A z pohledu mé mladé ženy vidím zase výhodu v tom, že až mi bude 50, nebudu si hledat mladší, jako to dnes muži dělávají svým ženám, které jsou zhruba stejně staré. A abych nezapomněl: můj děda se dožil 97 let. Třeba budu mít geny po něm a ženě dlouho vydržím :-)
