Muž a porod: Budou někdy kamarádi?

Jednoho dne se každý z nás stane otcem a naše milenky se promění v matky - fungovalo to tak už v první jeskyni a bude to fungovat i dál. Život samozřejmě pokračoval dál a ráno znovu vyšlo slunce stejně jako každý další den.

Žádné změny jsem nepozoroval - manželka mě měla ráda stejně jako předtím, byla pořád stejně hezká a já si postupem času začal říkat, že to s tím těhotenstvím zase tak špatné nebude. Přinejmenším jsme mohli ušetřit trochu peněz za antikoncepci, takže budeme moci nakoupit nějaké hračky a plenky do zásoby.

Zlom přišel někdy ve třetím měsíci - a snad kvůli neskutečně horkému červnu to byl zlom jako v americkém akčním filmu! Od jistého dne jsem se ráno budil a slyšel z koupelny hučet větrák; manželka zvracela. Jeden každý den. Týden za týdnem. Navíc jí přestala chutnat většina jídel, nemohla pít kávu a neustále chodila jako omámená.

A sex? Tak ten nebyl. Slyšel jsem, že se některé ženy vymlouvají na bolení hlavy, ale to moje manželka nepotřebovala - bylo mi už od pohledu jasné, že by mě při sebemenším pokusu o cokoli přinejmenším pozvracela. Naše noci se proměnily v těžké oddechování, supění a chrápání - pokud tedy Magdaléna bezvládně neusnula v rozkládacím křesle při sledování teleshoppingu.

Nic na tom všem nedokázala vylepšit ani tchyně, která mi při každé možné i nemožné příležitosti popisovala, jak probíhalo její těhotenství a jak trpěla ona; podle všeho byl v jejich rodině těhotenský očistec dědičný stejně jako v jiných rodinách vysoký nárt nebo křečové žíly, takže mě každý den větrák v koupelně budil jako ještě optimističtějšího a nadšenějšího nastávajícího otce. Tchán se k tomu nevyjadřoval a jen spokojeně upíjel svůj rum; měl jsem pocit, že vím, co ho k té životní filozofii přivedlo, a začínalo mi to připadat jako poměrně jednoduché a schůdné východisko.

Vážně - kdyby to tenkrát ještě bylo možné, raději bych adoptoval malého sirotka z kojeneckého ústavu než tohle. Připadal jsem si podobně jako na vojně, když jsme si na konci stříhali metr a nemohli se dočkat, až dostříháme poslední dílek - jenže tenhle manželčin jiný stav mi připadal spíš jako kilometr, pokud ne jako něco horšího.

V našem bytě mezitím probíhaly drobné úpravy, které ho od základů změnily. Kočárek naštěstí zůstal ve sklepě, ale v ložnici přibyla postýlka; v koupelně pod větrákem se objevila skříňka ve veselých barvách, plná plen, různých lahviček se záhadným obsahem a mastiček; pod ní zničehonic stál přebalovací stolek v ještě veselejších barvách; když začala dětské postýlce dělat společnost bedna na hračky v těch úplně nejveselejších barvách, přišel jsem o klidné spaní a vytratil se na pohovku v obývacím pokoji. To už stejně začínala být postel manželce malá, takže můj krok přijala s povděkem.

V našem bytě se znenadání začaly objevovat manželčiny nové kamarádky, do poslední profesionální matky. Při příchodu z práce jsem se proplétal mezi kočárky a kozačkami, abych pozdravil svou těhotnou ženu, která hostila společnost v obývacím pokoji minerálkou bez bublinek a zeleninovými nebo ovocnými saláty. Někdy v té době jsem se opravdu spřátelil se svým tchánem a trávíval jsem dlouhé večery v jeho dílně.

S prvním táním jsem pečlivě zkontroloval stav našeho auta a pro jistotu doplnil všechny tekutiny, dotáhl šrouby, na které jsem dosáhl, a nabil baterii. Klíče jsem měl položené společně s doklady na viditelném místě a oblečení pohotovostně připravené na křesle vedle pohovky pro případ nenadálého nočního poplachu. Když přišel, vezl jsem svou manželku do porodnice s pocitem vysvobození. Konečně to všechno skončí!

Teď už jen porodíme a život se konečně vrátí do normálnějších kolejí!

Zdroj: Dámskájízda.cz