Hlavní obsah

Má vaše dítě nízké IQ? Nezoufejte!

Inteligence nemusí ulehčovat náš život

Sousedovic Adélku přijali do MENZY! Naměřili jí IQ 140! Má to tak někdo štěstí. To náš Pavlík, darmo mluvit... Nejdou mu počty ani psaní.

Článek

Adélčini rodiče jsou teď asi náležitě pyšní, ale naděje, které do dcerky vkládají, se vůbec nemusí splnit. Pavlík naopak může příjemně překvapit. Psychologové si začali klást otázku, proč mnohé děti, které zazáří v testech inteligence, se jeví v průběhu let jako průměrní jedinci, zatímco děti zdánlivě těžkopádné rozkvetou a dosáhnou pozoruhodných výsledků.

Testy už nejsou v módě

Je to tím, že klasické testy neumožňují změřit všechny projevy inteligence. Omezují se jen na stanovení logických, verbálních a matematických schopností. Zcela opomíjejí jiné aspekty - umělecké sklony, prostorovou a pohybovou orientaci a zejména schopnost komunikovat s ostatními a rozumět jim. To všechno pod pojem inteligence patří. Je to totiž komplexní veličina, která obsahuje řadu rozmanitých schopností - řešit matematické úkoly, zvládnout hru míčem, orientovat se v nové situaci, vytušit rozpoložení jiné osoby. Myslíte, že fotbalista není inteligentní jen proto, že nečte Kafku? Omyl. Síla jeho inteligence jen spočívá v jiných schopnostech, než které má student literatury.

Ještě v minulém století převládal názor, že inteligenci dědíme po svých rodičích a že je to neměnná vlastnost, něco jako barva očí. Dnes už víme, že dispozice, které získáváme v genech, jsme schopni rozvíjet. Pro rozvoj intelektu dítěte je nutné podporovat pozornost, jazykové schopnosti, abstraktní myšlení, paměť, napodobování, zvídavost. Nezapomínejme, že tříleté dítě má obrovský potenciál mozkových buněk, které odumřou, pokud nebudou využívány.

Zpověď zkušené matky

Soňa je matkou čtyř dnes už dospělých dětí. „Manžel byl psycholog, takže jsme je v dětství často testovali. Když nejstarší dcerka ve dvou letech hravě rozeznávala barvy, byli jsme přesvědčeni, že máme doma génia. Také nejmladší syn se měl podle testů i školních výsledků čile k světu, zatímco dvě prostřední děti nijak neoslňovaly. Patrika dokonce nechtěla paní doktorka pustit v šesti letech do školy, protože neuměl držet tužku. Mluvit začal až po třetím roce. Naučil se sice sám číst, ale to nikdo nevěděl, protože byl velký introvert. O Katce jsme byli dokonce přesvědčeni, že je to taková miloučká husička. Utěšovali jsme se tím, že je hezká, takže se jistě dobře vdá a vzdělání nebude potřebovat. Prostě jsme si říkali, že máme dvě děti chytré a dvě nic moc. Ale jak šel život, všechno bylo jinak. Testy sice zvládá nejstarší dcera dodnes excelentně, takže ji do každého zaměstnání rádi přijmou. Nikde se však dlouho neohřeje, nemá výdrž a neumí to s lidmi. Její profesní kariéra i osobní život jdou od desíti k pěti. Ani nadějný benjamínek moc nezabodoval. Nedokončil vysokou a dělá práci, která opravdu žádné intelektuální výkony nevyžaduje. Zato přemýšlivý, kdysi pomalý Patrik, by nikdy nebyl ochoten dělat něco, co nemá smysl. Rozumí lidem, je dobrým šéfem a je velmi zodpovědný i v osobních vztazích. Nejvíc nás ale překvapila „hloupoučká" Katka. Odjela do USA, kde se protloukala, jak mohla, jen aby vystudovala. Dnes dělá v Kalifornii práci, která ji nesmírně baví, je komunikativní, klienti ji mají rádi, má mnoho přátel a žádného manžela jako berličku ke svému úspěchu nepotřebovala."

Takže, milé maminky, nenechme se ovlivnit testy. Širokou škálu inteligenčního potenciálu nemohou zachytit. Zaměřme se na to, co našemu dítěti jde. A to rozvíjejme. Za pár let náš nenápadný Pavlík může strčit Adélku do kapsy.

ynezorPumanzeSaNyknalC