Hlavní obsah

Náš Martin, postrach okolí

Foto: shutterstock.com

Martin dával hlasitě najevo svůj vzdor

Existují prostě děti, na které žádné výchovné páky neplatí. O tom se přesvědčila i naše čtenářka Edita, která svého syna raději vodila postranními ulicemi - protože všude, kde mohl, dělal ostudu.

Článek

Dlouho jsme se s manželem dohadovali, jestli našemu dvouletému synovi Péťovi pořídíme sourozence. O to více nás pak vyvedlo z míry, že ti sourozenci budou rovnou dva. A tak jediný, kdo byl opravdu nadšený, byl prvorozený Péťa.

Když žijete ve čtvrtém patře bez výtahu, nastává problém při každém pokusu jít ven. Zatímco jsem jedno dítě nesla dolů, druhé opuštěné v bytě brečelo jako smyslu zbavené. Přidala jsem na rychlosti, uložila mimino dole do kočárku a co největší rychlostí jsem vyběhla do schodů. Když jsem probíhala prvním patrem, začalo ječet i to dole. Celým domem se nesl ryk, který by vzbudil i mrtvého.

Zatímco starší Péťa a holčička Jana jsou děti pohodové, druhé dvojče, malý Martin, nám dal pěkně zabrat.. Pokaždé, když jsme šli ven, vzpíral se mi v náručí, protože si chtěl zrovna s něčím hrát. Když jsme se vraceli domů, ječel a kopal, protože si zrovna teď chtěl dělat bábovky.

V zimě, byly mu dva roky, jsme byli sáňkovat. Martínka trochu ovanul vítr: „Je mi zima,“ zkoušel to na mne. „Tak to vydržíš,“ nedala jsem se. „Chci bumbat a hamat!“ Ani to mu neprošlo. „Chci kakáát,“ začal vřískat z plných plic. A tak jsme vzali nohy na ramena a domů. Sotva jsem syna vymotala z kombinézy, andělsky se usmál a prohlásil: „Už nechci!“ Zase dosáhl svého.

Jdeme po ulici, vpravo spořádaně Janička, vlevo řvoucí rozzuřený Martin cloumající mojí rukou. Došli jsme na autobusovou zastávku. „Pojďte, schováme se pod střechu!“ „Nejdu pod střechu,“ řekl Martin zarputile. „Paní, na toho vašeho chlapečka prší,“ ozvala se jakási starší dáma. „Já to vidím, nechte ho být,“ modlila jsem se, aby autobus už přijel. „Takový pěkný chlapeček, pojď k mamince pod střechu,“ paní se snažila vzít Martina za ruku. Ten na ni vrhl zhnusený pohled a nakopl ji do holeně.

A tak to šlo den po dni. Martin pomalu vyrůstal z toho nejhoršího dětského vzdoru a dnes už se tomu smějeme. Ale na situace, kdy se dítě ve vzteku válelo po zemi a prosazovalo si své, na to nezapomenu nikdy. A věřte, nevěřte, navzdory všem radám psychologů dobře míněné plácnutí přes zadek se jevilo účinnější než sáhodlouhé vysvětlování a přesvědčování. A proto – škoda rány, která padne vedle!

Téma příštího týdne zní: Žiji s ním, ale nemiluji ho! Máte také pocit, že vztah může existovat i bez bláznivé lásky? Nebo vás životní okolnosti donutily žít spíše s přítelem než milencem a milujícím manželem? Napište nám své příběhy na info@prozeny.cz. Každý týden posíláme třem našim čtenářkám odměnu 500 korun, tentokrát to můžete být vy!

ynezorPumanzeSaNyknalC