Hlavní obsah

„Naše žena": Chci lásku!

Foto: Thinkstock

Lásku cítím u své rodiny

Četla jsem článek o životě. V jeho závěru pisatelka konstatovala, že to, co je v životě nejdůležitější, je láska. Nelze si ji vynutit. Nedá se koupit. Přichází, když ji nečekáte a ani o ni nežebráte. Nemá na ni vliv počasí.

Článek

S tím naprosto souhlasím. Neznám nikoho, kdo by lásku vyloženě odmítal. Nebo ji od sebe snad úmyslně odháněl. Možná ji pouze neumí projevit druhým. Nebo se stydí. Anebo si myslí, že bude milovat teprve potom, až mu někdo lásku vyzná jako první. Ze slov, která jsem četla o lásce v článku, jsem však žádnou lásku necítila. A to je právě ten průšvih. Píšeme o ní, toužíme po lásce a myslíme si, že na ni máme právo. Právo dostat lásku od těch druhých. Mnohdy se tak upínáme na samotnou potřebu a touhu být milováni, že zapomínáme na to nejdůležitější. Pokud přijde láska až k nám, dokážeme ji skutečně přijmout? A dokážeme ji opětovat? A co tedy vysíláme, pokud lásku nemáme sami v sobě? A pouze si ji přejeme?

Psi lásku poznají

Já vím anebo tuším, jak láska vypadá. Když vstoupím do našich dveří, jako první to pozná pes. Spokojeně vrtí ocasem a raduje se. Potom pookřejí děti. Dokonce se jich mohu i dotknout. Někdy i samy vyhledají mou společnost. A já tu lásku potom cítím po celém těle. Je to takový pocit hedvábné, laskavé a omamné šály. Najednou si myslím, že nic jiného k životu nepotřebuji. Jen kyslík a lásku. Ale pokud ji zrovna necítím sama v sobě, nedokážu ji ani přijmout od těch druhých. A druzí ji pochopitelně neopětují mně, zamrzne mi ve dveřích. A můžu o ní psát romány, básně, můžu prosit, trucovat. Už se mi nevrátí.

A tak čekám na nějakou další náplast lásky. Milosrdné placebo. Přisuzuji lásku lidem, kteří o ní pouze slyšeli. Nikdy ji neprožili. Ale pes nevrtí spokojeně ocasem, neraduje se, děti jsou otrávený a mám jen pocit hořkosti. Žádná hedvábná šála. A tak se pochopitelně naštvu. Copak si žádnou lásku nezasloužím? Jaká to je spravedlnost? Tolik se snažím a kde nic tu nic. A tak zařvu ze dveří: „Do prdele s tou vaší láskou!"

A najednou přiběhne pes a směje se a vrtí na mě ocasem. Potom přiběhnou děti a zabouchnou mi vchodové dveře, abych se zase tolik neztrapnila. A stojíme v bytě v té naší malé předsíňce. Koukají na mě, jestli jsem se nezbláznila, drží mě za ruce a udiveně se mě ptají: „Co se ti stalo, mami?"

A já si uvědomím, že láska sedí pořád u nás doma. To jenom mně asi narostla hroší kůže.

ynezorPumanzeSaNyknalC