Hlavní obsah

Očima padesátky: Návod na krátký úklid. Anebo dlouhý vztah

Foto: ilustrace Lenka Samešová
8. 3. 2021

Bydlení ve slunném bytě je krásné. Pokud je zrovna zataženo. Když se ale skrz záclonu prodere sluneční paprsek, uvažuji o instalaci plechové rolety. Zatáhnout, zamknout, zahodit klíč. Moje oči totiž snáz přivyknou tmě než pohledu na prach, jenž usedá na právě utřenou knihovnu.

Článek

Jarní úklid je záležitost stejně pošetilá jako dieta do plavek nebo chytrá karanténa. Všichni o tom mluví, leckdo tomu i věří, ale výsledky jsou tristní. Ale zatímco u diety a karantény jsem brzy přestala stíhat vyhodnocovat rizikové kontakty, úklid nevzdávám. Je to přece tak banální. Vyluxovat, vytřít, utřít prach. Psovi vytřepat kožich a narovnat uši, kocourovi přesít kadibudku a natřást polštář, aby neměl proleženiny. Manželovi totéž. Až na tu kadibudku. Vzorně vedená domácnost, titul Hospodyňka roku na dosah. Jenže pak slunce přepne z bledého zimního svitu do zářivě jarního módu a je po hospodyňce. Kam lumen dohlédne, tam se líně převalují chuchvalce prachu. Pes na ně vrčí, kocour štítivě vyskočí páníčkovi na klín. Další erupce prachu, netroufám si odhadovat z koho. Zvíře i muž se rozkašlou a vyčítavě pohlédnou mým směrem. A já, místo, abych oba popadla za kožich a vyhodila za dveře, popadnu vysavač a začnu provinile smýčit. Jako bych celou zimu neuklízela! V duchu laju slunci a sním o vyšehradských kasematách. Tam by si určitě nikdo nevšiml, že se v koberci a křeslech skrývají chlupy na další tři psy, dva kocoury a dost možná ještě jednoho manžela. S jistou dávkou škodolibé radosti se je všechny vydám vyklepat do popelnice. V době tvrdého lockdownu je to vítaná kratochvíle, chvíli dokonce přemýšlím, co si při této příležitosti obleču na sebe. Poslední dobou totiž řeším opačný problém – mám co na sebe, ale nemám kam jít.

Osvěžena společenským kontaktem s popelnicí se vrhnu na kýbl a hadr. Do vody přidám čisticí prostředek s eukalyptem v bláhové naději, že stejně jako dámu v reklamě i mou maličkost přenese vůně borovic na australské pláže. Na jakékoliv pláže. Ale fantazii mám asi v karanténě, protože jediné, co po vyšůrování podlah cítím, jsou kapky do nosu. Ale nešť, aspoň je čisto, pochvaluji si a z knihovny zbavené prachu vytáhnu knihu Peklo a jiné destinace. Co jiného taky teď číst. Uvelebím se v křesle, nasadím brýle a… zase honem rychle je sundám. Protože ještě horší než pohlédnout na byt ozářený jarním sluncem, je pohlédnout na byt ozářený jarním sluncem v brýlích. Při čtení mě vetchozrakost dost obtěžuje. Ale jinak naznávám, že je to vcelku praktická věc. Můj muž na to zřejmě přišel už dávno. Proč by jinak sundával brýle, kdykoliv na mě pohlédne?

O slastech a strastech života nejen po padesátce píše Lucie Šilhová fejetony každé pondělí. Utekl vám nějaký? Všechny je najdete v rubrice Očima padesátky

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek