Článek
Zažila jsem to sama se svou mladší dcerou. Ze známek si nikdy hlavu nedělala, v předmětech vyžadujících logiku excelovala, ostatními proplouvala bez větších problémů. Zkrátka bezproblémový typ, školy se nebála nikdy. A najednou ji ráno bolela hlava, druhý den břicho, a když jsme řekli dost, měla tramvaj výluku. Další ráno se vrátila opět – „před školou je úchyl!“
To už se rozsvítila červená signálka i pro mě. Rozhodla jsem se odvést ji do školy sama – v sedmé třídě – a promluvit si při té příležitosti s její učitelkou. Jakmile jsem ale naznačila, že se obávám šikany, paní učitelka ztuhla. Něco takového na jejich škole? Nemožné! Nakonec aspoň připustila, že Anička nemá moc kamarádek. „Tady je většina dětí velmi ambiciózních, a to ona není, víte? Možná jí to dávají najevo,“ přiznala. Uvolila se navíc příští třídnickou hodinu věnovat vztahům ve třídě, samozřejmě se zachováním dceřina ingoknita. Jsem ráda, protože od té doby dcera do školy opět chodí. Kamarádek tam stále moc nemá, přátelí se spíš s dětmi v zájmových oddílech, ale školy se děsit přestala.
Šikana – no fuj!
„Šikanu na naší škole určitě nemáme,“ řekne vám zřejmě většina učitelů. Jenže jak dokládají neúprosná čísla statistik, šikana je přítomna na většině škol. Jen se o ní nemluví. Řada na sobě nezávislých týmů došla různými metodami k poznání, že stav šikany v českých školách je horší, než kdokoli čekal. Přibližně 40 procent školáků okusilo, jaké je to být šikanován.
A nejde vždy jen o pověstné „pupendo“ nebo vybírání „desátků“ z peněz na svačiny. Vytlačení vně třídního kolektivu a posměšné poznámky často úplně stačí. Šikana je ponorná řeka, a k učitelům často pronikne jen tam, kde už je tlak příliš silný, modřiny viditelné a sešitů přetržených napůl mnoho.
I nevinné pošťuchování může přerůst v šikanuFoto: Thinkstock
O šikaně nechce většinou mluvit ani její oběť. Někdy ze studu, jindy z falešného pocitu solidarity (žalovat se přece nemá). V nejhorším případě se obává, že by tím svou situaci jen zhoršovalo. „Rodiče své dítě ale znají a proto si všimnou, že se asi děje něco nepatřičného,“ říká dětský psycholog Václav Mertin. Nemusí jít přitom vždycky o šikanu. Je možné, že se jen dívka rozešla s nejlepší kamarádkou, že byla přesazena ke klukovi, který je jí nesympatický, že se paní učitelka často rozčiluje a podobně.
„Jestliže rodiče běžně a přátelsky s dítětem mluví o všem, co se ve škole děje, je pravděpodobné, že z jeho řeči pochopí, kde je bota tlačí. Ne vždy dítě vykládá o všech problémech, je mu to nepříjemné, stydí se – takže i z toho, že o něčem mluvit nechce, lze vysoudit nějaké nepříjemnosti,“ dodává psycholog. Podle něj musí dítě v první řadě cítit neustálou podporu. „Rodiče jsou celoživotní ochránci dítěte. Pokud cítí něco nepatřičného a nevyznají se v tom, mohou ještě lehce sondovat u spolužáků nebo u jejich rodičů – dítě někdy nepovídá o sobě, ale o druhých ano,“ radí Václav Mertin.
Kontaktovat učitele je samozřejmě potřeba, psycholog však varuje před brzkým použitím slova šikana. „Učitelé mívají v takovém případě často pocit viny, vlastního odborného selhání, a tak šikanu nepřipouštějí a mají tendenci zamést ji pod stůl,“ vysvětluje. Vcelku vstřícně však kantoři reagují na normální otázky na chování a jednání dítěte. Jestli má kamarády, co dělá o přestávce, jestli učitel nepozoruje změny v chování a podobně. Měli byste učiteli také říci, že doma se nic neděje – a přesto váš syn nebo dcera najednou nechodí do školy rádi. „Někdy stačí takové otázky, aby navedly učitele k lepšímu pozorování a případně i k potřebným opatřením,“ soudí dětský psycholog.
A to je přece cíl, který sledujete. Není třeba dohnat kantora k agresivní obraně své profesionální cti a žáky – darebáky ke dvojkám z chování, ale vyčistit klima ve třídě, aby do ní vaše dítě zase mohlo v klidu a beze strachu chodit.
Setkalo se vaše dítě se šikanou? Jak jste to doma poznali? Poraďte ostatním čtenářkám v diskusi pod článkem.
