Článek
Bylo jí 20 let, když otěhotněla. S klukem, se kterým dítě čekala, se viděli náhodně a prostě se to stalo... pak už ho nikdy neviděla.To, že je těhotná, zjistila až ve třetím měsíci. Její matka ji vůbec nepodpořila. Řekla, že žádné dítě doma nechce a hotovo. Otec mojí kamarádce zemřel, když jí bylo 12 let, takže podpora ze strany rodičů žádná. Na potrat bylo už pozdě, dítě tedy odnosila s tím, že se ho hned po porodu vzdá.
Po porodu jí dítě okamžitě odnesli. Řekli jí jen, jakého je pohlaví, a prý ji ještě nějaká sestra varovala, ať si to dobře promyslí, je to rozhodnutí na celý život. Já osobně jsem byla ve 20 letech pěkné tele, ale mám skvělé rodiče, kteří by mi pomohli. Asi nedokážu popsat její pocity, ale mám také syna, a kdyby se mi něco takového v životě stalo, nedokázala bych žít s pocitem, že mám někde dítě, které vychovává někdo jiný. Trápila bych se a ona se také hrozně trápí. Dnes ví, že to byla obrovská chyba, ale stále věří, že se se svým potomkem jednou setká. Je to její největší přání, a já doufám, že se jí splní.
Nemohu a nechci nikomu radit, co má dělat, ale vím, že bych svoje dítě za nic na světě nevyměnila a bez něj by pro mne život neměl smysl. Kdyby Martina dítě dala po porodu „pryč“, celý život by se strašně trápila, tak jako moje kamarádka, a denně by na ně myslela!
