Přítel mě zapírá před svou mámou

S přítelem jsme spolu 8 let. Poznali jsme se za hezkých okolností o Vánocích na „půlnočním přípitku" s kamarády. Byl milý, usměvavý, vtipný a já nevím co ještě, ale hlavně byl sám sebou. Jak čas plynul, já opustila práci, kterou jsem milovala (existuje chlap, který opustí svoji práci kvůli ženě??), kamarády, jež jsem měla v rodném městě, a přestěhovala se k příteli.

Dokud jsem k němu jezdívala jen na víkendy, byla to pohoda a nikdy mě nenechal ani na minutu samotnou, všechno muselo počkat - byla jsem ta „první". Jenže po přestěhování najednou každou neděli sbalil psa a odjel k mámě na oběd! A já zůstávala v jeho bytě sama. Bez kamarádů, bez práce, bez mojí mámy, kterou bych tak moc potřebovala. Vracel se sice pokaždé za dvě hodiny, ale já nechápala, proč mě tají před svojí matkou. Ani po telefonu se nikdy nezmínil, že už má doma půl roku nastěhovanou holku. Dost mě to trápilo, protože naši ho poznali brzy, ale nebylo to žádné „ofiko" představení, jen náhodné setkání při nákupu.

Když jsem byla natolik trapná a vlezla mu do mobilu, krve by se ve mně nedořezal! To, co tam stálo, mě vážně dostávalo čím dál tím víc. Jeho matka pijavice mu poslala snad 100 sms stejného či podobného znění: „Ty někoho máš, tak mi to řekni" nebo „Vždycky jsi tu trávil tolik času a teď jen tak málo, ty určitě někoho máš, řekni mi to, ale pravdu" a takhle pořád dokola. Nedalo mi to a otevřela jsem i ty odeslané a všude bylo jen jedniné: „NE! Nikoho nemám! Dej pokoj!"

V té chvíli jsem nevěděla, co mě mrzí víc, zda to, že jsem mu vlezla do telefonu nebo to, že mě zapírá. Proboha proč? Jsem hubená, hezky se oblékám, jsem snad i hezká, když se mnou je, jsem vtipná a chytrá, tak proč mě krucinál tají? Jistěže jsem se ho ptala, proč to tak je, proč o mně ještě matince neřekl (samozřejmě jsem návštěvu jeho mobilu zatajila!). Odpověď zněla, že řekl, že o mně ví a co pořád mám.

Když přišly naše první společné Vánoce, konečně jsem se dočkala toho představení drahé mamince. Jo, byla fajn, tvářila se mile a pořád se na mě smála a tahala ze mě celý můj životopis. S úsměvem jsem jí všechno odkývala a jako poslušná školačka odpovídala na všechny bláboly, co se jí hrnuly z pusy. Když jsme odjížděli, nabyla jsem dojmu, že s touhle „tchyní" budeme kámošky. Jenže tím to všechno jen začalo!

Několikrát denně telefonáty mému Danovi, ať zařídí to a tamto a zajede tam a tam. Najednou jsem po roce cítila, že jeho matka nesnese pocit být v synově životě ta druhá a tak mu pěkně chytře dávala takové „úkoly", které buď musel udělat nebo si ji znepřátelit. Takže radši dělal a dělá všechno, jak si pískne. Když jsem se s ním na toto téma pokoušela bavit, že žije se mnou a ne s matkou, vždy mi odseknul a nechtěl to rozebírat. Napadalo mě, jestli mu tajně necpe peníze nebo co, že pořád na ní tak visí. Vždyť je dospělý a máme už ročního syna. To nechce mít normální rodinu? Tedy já, on a syn?

Asi ne, protože zatím se tato rodina skládá z Dana, jeho matky, pak syna a pak teprve jsem někde já. Je to příšerný, vždyť ta ženská s námi málem i spí v posteli! Její psycho telefonáty typu „Není malej nemocnej?" nebo „Zajeď na hřbitov, děda má výročí", mě dostávají. To nejsou telefonáty jednou za měsíc, to zní v uších mého přítele několikrát denně, minimálně 5 dní v týdnu!

Dokonce když se narodil malý, začala vymýšlet nesmysly typu, že Danovi budu zakazovat k ní jezdit s malým, že ho nebudou vídat atd. Ona je zkrátka natolik chytrá, že všechny katastrofické scénáře má pěkně dopředu vymyšlené, všem je nahlásí a v případě, že se to tak opravdu stane, už jen pronese: „Já to věděla, já měla to tušení."

Kdybychom neměli syna, už 2 roky bychom byli dávno pryč a já bych měla zase svoji milovanou práci a klid v duši. A svého Daniela, jako milujícího partnera, co občas zvedne telefon té pijavici, ale dál pro něj budu jednička v jeho životě já. Jeho matka neuznává kompromisy a žádnou jinou pravdu než svoji nebo pravdu nějaké kolegyně z práce. Všechno dává příkazem.

Můj drahý se samozřejmě brání, že není mamánek, že to bych ho urazila. Jenže jednou je to bohužel matka muže, kterého jsem si zvolila pro život a já si nejsem jistá, jestli jsem schopná zbytek toho života žít s pocitem, kdy mi něco strašně moc vadí, ale nemůžu s tím nic udělat. On to nikdy nepochopí a já nevím, kdo jiný mi pomůže, když ne on.

A tak pro chvilkovou úlevu vám to tu vyprávím, stěžuji si, ale udělat rázný krok neumím. Nevím, jak!