Hlavní obsah

Proč ženy uklízí?

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Moje spolubydlící je nějaká divná

Tento týden jsem se přestěhoval. Bydlím teď v podnájmu s devatenáctiletou herečkou (ó, děkuji)... a s její přítelem (proboha proč?!). Klíče ještě nemám, ale byt je to suterénní, zatím tedy vyskakuji a vcházím oknem.

Článek

Z vedlejšího pokoje se stále ozývá podezřelé „mlask, mlask", pak ale nechápu kdy si ti dva stihli zútulnit těch pár metrů čtverečních. Oblečení srovnané ve skříni a ne na zemi? Ten kluk má každý den čisté triko? Ne, to přece není přirozené, v tom musí mít prsty ta žena! U mě je jedinou ozdobou pyramida z plechovek od piva na okenní římse. Aspoň kolemjdoucí sousedé vědí, co se jim nastěhovalo do baráku.

Včera mě moje milá spolubydlící navštívila s vážným návrhem. Po úvodní žádosti o okamžité vyvětrání, přišla otázka na tělo: „Můžu ti tady uklidit?" Vím, že odhazování špinavého prádla do rohu místnosti a vršení odpadků kolem mé „postele" (molitan u topení) někomu může připadat mírně neestetické, ale co pak musí být všechno hned? To bych si ani neměl kdy přečíst noviny. Poděkoval jsem a slíbil, že se do toho zítra pustím, i když jediný důvod pro úklid je přece kolaudační večírek. Chtěl bych pozvat i tu novou kolegyni s dredy a vyzkoušet s ní taky to podivné „mlask, mlask". Momentálně je však na dovolené, takže úklid ještě pár dní počká.

Jsem šikula: hmyz, který se kolem mě rojí, chytře hubím deodorantem, dokonce se mi už paty nelepí na kolou politou podlahu, využívám totiž ponožky od babičky. Nejhorší na tom celém je, že mi to vůbec nevadí, zatím jsem přece nechytil tu žloutenku, co teď všude zuří. Svršky háži na jednu velikou hromadu. Nepořádek se tím nezvětší, nýbrž jenom doplní.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Už jste, pánové, někdy slyšeli ten strašný zvuk?

Ale pamatuji i doby, kdy jsem nebyl tak osvícen. Život s mojí bejvalkou představoval jedno velké „luxování". Schovat cigaretový nedopalek pod koberec bylo stejně nemyslitelné, jako tři dny neumyté nádobí. Doufám, že tím netrpí všechny ženy. Já totiž NESNÁŠÍM mytí nádobí (fuj, říkejme tomu radši „ta věc"). Snažil jsem si nastudovat tuto problematiku, ale odborná literatura o ní mlčí. Bezradní vědci asi vědí proč.

Myčka nabízí možné řešení, ale toho mastného talíře se stejně musíte dotknout a zaschlé špagety seškrábat. Brrr.

Z „té věci" mám fobii. V dětství jsem „tu věc" jednou zkusil provést a napustil plný dřez vody. Sklenice byla velryba a vidlička jachta, která ji chtěla ulovit. Už už měla přispěchat i ponorka - vývrtka. Přispěchala ale sestra a říkajíc něco o neschopných klucích, klidně pustila velrybu ke dnu. S touto dojemnou historkou vyrukuji pokaždé, když musím... „tu věc". Udělám na holku smutné oči a řeknu, že mám zvířátka tak rád, že to zkrátka nedokážu. Jsem za vtipného a roztomilého a můžu v klidu dokoukat fotbalový zápas.

Dnes jsem po práci opět lezl oknem domů, ale dopadl jsem do úplně nového pokoje. „Neměla jsem co dělat, tak jsem ti uklidila," oznámila mi spolubydlící. Najednou můžu kráčet bez toho, abych šlápl na starou okurku, nebo na laptop. Jde z toho strach - ta holka neměla co dělat, a proto uklízela (!). Když já nemám co dělat, smířím se s tím a nedělám nic.

Zítra pořádáme večírek, musím najít ženu, která taky dokáže všechny ty zázračné věci. Doufám, že tím trpí každá.

ynezorPumanzeSaNyknalC