Příběh Kristýny: Jak jí vyrobili vytoužené miminko?

„Už jen samotné slovo neplodnost ve mně vždy vyvolávalo hrůzu. Vstřebat nelítostný ortel, že přirozená cesta k miminku je pro mě zavřená, byl pro mě nadlidský úkol. Mučilo mě tisíc otázek začínajících slůvkem proč. Proč zrovna my, proč zrovna já, proč jsme si tohle zasloužili? A když se zdá, že jste zase v klidu a nad věcí, přijde vám sms zpráva typu: Jmenuju se Lukášek a narodil jsem se tento čtvrtek. Maminka i tatínek ze mě mají velikou radost. A je po klidu. Ne že byste to lidem okolo nepřáli, ale prostě nezvládáte přijmout fakt, že ostatním to jde, a vám ne," říká Kristýna.

Všeobecná představa o umělém oplodnění v kruzích laické veřejnosti, která nebyla nucena do těchto tajů proniknout, je mnohdy velmi zkreslená a zjednodušená. „No co, tak holt budeš mít mimčo ze zkumavky!" Nebo: „Jaj, to budeš mít dvojčata!" Nad tím, jak ale tohle celé funguje, se zamýšlí málokdo. Narozdíl od příjemného přirozeného způsobu je tento „výrobní proces" nesrovnatelně komplikovanější, plný úskalí, nejistot a také slz.

„A tak přibitá k židli poslouchám, co mě čeká. Nejprve dlouhý seznam vyšetření mě i manžela. Potom budeme zařazeni do programu IVF (in vitro fertilization). První částí celého procesu je stimulace. To znamená, že dostanu injekční pero, pomocí kterého si budu do podkoží na břiše píchat hormony. Nepříjemně se mi stahuje hrdlo, upřímně doufám, že jsem se přeslechla. Nepřeslechla. Tyto hormony stimulují vaječníky k nadprodukci, což znamená, že místo jednoho dozraje v obou vaječnících několik folikulů neboli dutinek obsahujících vajíčko najednou. Průměrně se tento počet pohybuje od pěti do patnácti.

Jakmile doktor dle ultrazvuku usoudí, že jsou folikuly ve správném stavu, následuje jejich punkce. Nejprve je potřeba aplikovat další hormon, díky kterému folikuly dozrají na čas. Druhého dne ráno po této injekci se dostavím k odebrání vajíček. Zákrok spočívá v odsátí vajíček přímo z vaječníků speciální jehlou přes poševní stěnu, naštěstí v celkové narkóze. Snažím se zhluboka dýchat a nerozbrečet se. Odebraný materiál se dostane do rukou embryologovi, který kvalitní, zralá vajíčka připraví k oplodnění.

Konečně přichází na řadu takřka zázračné stvoření nového života. Po spojení jednotlivých vajíček se spermiemi vzniknou embrya, která se nechají kultivovat. Když se vše vyvíjí, jak má, zavede se embryo zpět do dělohy. Jak prostě a logicky to zní, ale je to vůbec možné zvládnout?" chvěje se Kristýna.

Touha po miminku nakonec zvítězí nad obavami, strachem z bolesti a z neznámého, nad vším. Začnete zjišťovat všechny dostupné informace na internetu, kde také díkybohu narazíte na porozumění a podporu od žen, které už tím vším prošly nebo aktuálně procházejí. Poprvé od zjištění diagnózy se vám alespoň na chvíli uleví. Konečně se nemusíte bát říct, že se vám při pohledu na cizí těhotné břicho hrnou slzy do očí a od kočárků a miminek raději odvracíte zrak. A vlastně se začnete opravdu těšit, až to přijde! Odpočítáváte nedočkavě dny, kdy konečně dostanete recept na ono injekční pero, které vám zprvu nahánělo strach, neúspěch si nepřipouštíte.

„Jak se to ale blíží, přece jen se ve mně znovu ozývají bázlivé pesimistické hlasy a slova odborníka mi bohužel berou vítr z plachet docela. Prý první pokus většinou těhotenstvím neskončí. Je to pro ženu velký nápor na psychiku i tělo. Psychický aspekt hraje při IVF hodně velkou roli, proto procento úspěšnosti roste až při několikátém transferu. Houpačka pocitů se tak začíná nebezpečně rozhoupávat. Strach střídá nadšení, úsměvy střídají slzy, naděje naprostou otupělost, potom zase strach a tak pořád dokola. S jakými emocemi si vyzvedávám Puregon s injekčním perem, ani sama nevím. Zřejmě se mi momentálně honí hlavou hlavně to, zda si zvládnu zabodnout jehlu do břicha. Jak v podvečerních hodinách pochopím, člověk zvládne skutečně víc, než si myslí. Jednou rukou si utírám slzy a druhou, rozklepanou, si lepím náplast na drobnou ranku vedle pupíku.

Ultrazvukové prohlídky ukazují, že folikuly zdárně rostou, takže moje tělo na hormonální stimulaci reaguje dobře. I přes velmi nepříjemný, sílící tlak v oblasti nabuzených vaječníků se zcela upřímně raduji. Vše jde přesně podle plánu, takže se mám dle pokynu lékařky dostavit na punkci zralých vajíček.

Převlečená do bláznivé noční košilky s rozesmátou velkou žirafou vepředu se přikrývám peřinou v jedné ze tří postelí před velikými dveřmi. Za nimi se skrývá malý operační sál s gynekologickým lůžkem uprostřed. Postupně přichází další dvě spolubojovnice. Ležíme v postelích, beze slova, skoro i bez dechu. S hlasitým zaduněním se otevřenou dveře, cítím jak mi srdce buší až v krku, sestřička se s úsměvem podívá přímo na mě: ,Tak paní Kristýno, pojďte.'

Zbytek dne chodím v předklonu, ale nesu to statečně. Odsáli mi 5 vajíček. Zítra ráno nám embryolog sdělí další ortel – zda a kolik vajíček se podařilo s úspěchem oplodnit. Pokouším se všechny zlé myšlenky zahnat. Bohužel obrovské dávky hormonů mi už pomalu zatemňují mysl. Připadám si jako balon nafouknutý výbušnou směsí. Jsem protivná okolí i sama sobě."

„Naše embrya jsou už pětidenní, připravená k transferu. Celou cestu do nemocnice přemýšlím, jestli se budu cítit těhotná. Budu mít přece v sobě dvě embryjka. Ta představa mi vhání slzy do očí. Pláču s úsměvem. Zároveň mi ale strachy nabíhá husí kůže. Co když se to nepodaří...? Cloumají se mnou hormony i zběsilé emoce.

Opět ležím v záři reflektorů na malém sále. Ultrazvuková sonda mě studí na břiše. Sklání se nade mnou sestřička i paní doktorka s optimistickým výrazem ve tváři. Na zdi napravo se otevře malé výdejní okénko a objeví se usměvavá embryoložka. ,Paní Kristýno, mám tu pro vás dvě krásná embryjka ve stadiu blastocysty. Dál už je to na vás! Držíme pěsti, a ať jsou z toho dvě čárky!', to mi přála lékařka a i já sama sobě.“

Autorka: Kristýna