Hlavní obsah

Známe opravdu své děti? Příběh dětského vraha otevřel spoustu otázek o výchově

Foto: DimaBerlin, Shutterstock.com

Foto: DimaBerlin, Shutterstock.com

Před časem rozvířila veřejné mínění minisérie Adolescent, která zasáhla snad každého rodiče dospívajícího dítěte. Vážně je tak těžké poznat, že mé dítě prochází velmi složitou životní situací, se kterou si absolutně neví rady? A co to vypovídá o mně jako o rodiči? Ptali se mnozí.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tnul do živého. Seriál Adolescent (Netflix), jehož ústřední postavou je třináctiletý chlapec podezřelý z vraždy své spolužačky, zasáhl každého rodiče na nejcitlivějším místě. Své dítě přece znám jako nikdo jiný, tak jak to, že jsem nepoznal/a, že se schyluje k tragédii? Proč jsme nevěděli, jaké obrovské problémy má ve škole, co ho trápí a čím se užírá? Měli jsme s ním asi víc mluvit, zajímat se, nebo bylo špatně něco úplně jiného? Samé otázky a tak málo odpovědí. Proto jsme oslovili odborníky, abychom celou situaci spolu s vámi lépe pochopili. Zjistěte, co můžete jako rodiče dospívajících dětí dělat lépe.

Jak poznat, zda jako rodič něco nezanedbávám?

Rodič by se měl vždy snažit, aby i puberťák k němu měl plnou důvěru. „Základem je dítěti naslouchat, být mu oporou, být na něj naladěn, udělat si na něj ve svém životě prostor a čas, aby cítilo, že je vaší prioritou a je pro vás důležité,“ říká psycholožka Umay Wolf z portálu Terapie.cz. Každé dítě chce být viděno, slyšeno, potřebuje doteky a cítit se ve vaší blízkosti bezpečně. „Důležité je, abychom tu pro něj byli – dostupní, vnímaví, otevření. Pobývat s dospívajícím nemusí být jednoduché, ale je zodpovědností rodiče pokusit se vstoupit do jeho světa spíš než spoléhat na to, že ono přijde do toho našeho. Nechat se třeba zasvětit do sociálních sítí nebo online her bez souzení hodně pomáhá k lepšímu porozumění,“ doporučuje Barbora Pipášová, psychoterapeutka působící na platformě Hedepy.

Jak poznat, že se s mým dospívajícím dítětem děje něco zlého?

Dospívání je náročná vývojová fáze, ve které se děje mnoho procesů. Pokud se dítě uzavírá, přestává se smát, nesdílí své pocity a je podrážděné, jde vždy o varovný signál. „Ve zmíněném seriálu Adolescent si okolí dlouho nevšimne, co všechno se pod povrchem odehrává. Hlavní postava se uzavírá čím dál víc, až se jeho vnitřní bolest přetaví do obrovské destrukce. A i když jde o extrémní příklad, ve skutečnosti to začíná často velmi podobně: nevyřčeným smutkem, studem, izolací, přetlakem emocí, které dítě neumí pojmenovat,“ vysvětluje Pipášová.

Foto: Egoitz Bengoetxea, Shutterstock.com

Přestože s vámi váš puberťák nemluví, musí cítit, že jste na jeho straně. Jen tak neztratíte jeho důvěruFoto: Egoitz Bengoetxea, Shutterstock.com

Jak se zachovat ve chvíli, kdy cítím, že je něco špatně?

Nepanikařit, ale neotálet, zní rada odborníků. To znamená nejdříve si ujasnit své pocity a pak zkusit dítě oslovit. Mluvit s dítětem otevřeně, bez nátlaku, neodsuzovat, spíš naslouchat než radit. „V seriálu Adolescent se opakovaně ukazuje, jak moc v příběhu chybí dospělý, který by se opravdu zastavil, všiml si, doptal se – nejen povrchně, ale se skutečným zájmem. Někdy stačí jedna taková chvíle, aby se věci začaly měnit,“ říká Barbora Pipášová.

Co dělat, když dítě odmítá komunikovat? Mám naléhat?

Pokud dítě mlčí a nechce mluvit, Umay Wolf doporučuje zeptat se dalších osob v okolí – sourozenců, spolužáků či učitelů. Čím víc informací budete mít, tím lépe. „Důležité je nerezignovat,“ připomíná psychoterapeutka Lenka Kolajová s tím, že rodič se musí pokoušet hledat způsob, jak dítěti porozumět. Přestože to leckdy nevyjde napoprvé. V seriálu se právě tohle ukazuje velmi silně – dospělí kolem chlapce vidí, že se něco děje, ale buď to zlehčují, nebo si netroufnou zasáhnout.

„Chybí tam někdo, kdo by řekl: Hele, já vidím, že se něco děje – a záleží mi na tobě natolik, že bych rád věděl co,“ dodává Pipášová. A doplňuje, že právě ve zmíněném seriálu je vnitřní osamělost velmi dobře znatelná a silná. „Je tam kluk, který by možná i chtěl mluvit, ale nikde není nikdo, kdo by ho dokázal opravdu slyšet. A to je možná ta největší bolest – ne že se věci dějí, ale že se dějí v tichu. Proto je tak důležité, abychom jako rodiče vydrželi u dětí stát, i když se k nám neobracejí. Aby věděly, že když budou jednou chtít, budou mít ke komu jít,“ uzavírá psychoterapeutka.

Načítám