Článek
Před deseti lety jsem si byla víceméně jistá, že v mém životě se toho už moc nezmění. Čerstvě jsem nastoupila do nového zaměstnání, chodila jsem běhat, psala jsem blog o tom, jak být v každodenním životě šťastnější díky drobným, mikroskopickým změnám. Jasně, věděla jsem, že děti časem odejdou z domova, budu fyzicky stárnout, možná v bytě přestěhujeme nábytek nebo začnu nosit jiný účes. Ale představovala jsem si, že uvnitř, jako člověk, jsem už úplně hotová a v mé duši, povaze, touhách a ambicích se už nic zásadního měnit nebude.
Ha ha, řekl život.
Během těch deseti let jsem se rozvedla, znovu vdala, radikálně změnila profesi, přestala běhat a začala cvičit jógu, začala jsem usilovat o jiné věci, jinak mluvit a dost možná (což nedokážu úplně posoudit a vidím to, jen když si po sobě čtu některé starší texty) i jinak myslet. Jen účes kupodivu nosím stále stejný.
A ještě jedna věc zůstala při starém. Pořád mám pocit, že odteď se uvnitř už moc nezměním. Neumím si představit, že odteď za deset let bych měla jiné hodnoty, jiná přání, jiné obavy, radovala se z jiných věcí.
Psychologové tomu říkají „iluze konce dějin“ a postihuje to lidi všeho věku, osmnáctileté stejně jako sedmdesátileté. Všichni si myslíme, že naše hodnoty, osobnostní rysy, vkus a záliby se sice v minulosti různě utvářely, ale teď už jsou hotové a dané jednou provždy. Pardon, říkají odborníci, ale to, že si něco neumíme představit, neznamená, že se nám to nemůže stát.
Mnohokrát jsem měla v životě pocit, že „teď už jsem na to konečně přišla“. Přečetla jsem si nějakou knížku a připadalo mi, že držím v ruce klíč k celému svému životu. Odhalila jsem nějaký svůj vzorec chování a rozhodla se dělat to jinak. Pochopila jsem, čím si škodím. Zkrotila jsem démony z minulosti. Naučila jsem se to dělat líp.
A pak život vždycky přijde a řekne: Ha ha.
Protože to domnělé osvícení, které mi zdánlivě otevírá odteď už sluncem prozářenou cestu růžovým sadem budoucnosti, je vždycky jenom chvilkové a částečné, je to součást mnohem delšího a pozvolnějšího procesu proměny, která nikdy nekončí. Rozhodně ne ve chvíli, kdy mi připadá, že teď už se mi rozsvítilo.
Protože čas je mocná síla, která nás proměňuje i ve chvíli, kdy si myslíme, že už máme hotovo. Jedinou jistotou je, že se to ještě změní.
