Hlavní obsah

Očima padesátky: O manželském trojúhelníku a největších slipech na světě

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Na konci roku se vždycky roztrhne pytel s anketami. Fajn, nejlepšího sportovce a nejlepší knihu už známe, ale co dál? Třeba největší bizarnost? Za mě určitě sologamie aneb sňatky se sebou sama. A to jsem si myslela, že větší úlet než vstoupit do svazku manželského s lustrem, peřinou nebo Eiffelovou věží, jak jsem se tuhle dočetla, už nemůže existovat. Může.

Článek

Mrknu na strop a … sňatek s lustrem vlastně není tak špatná myšlenka! Je sice trochu zaprášený, ale občas to umí pěkně rozsvítit. A viset dokáže, radost pohledět! Jenže má pro manželství vlastnost ryze nepraktickou – v noci vždycky zhasne. To s peřinou si v posteli užiji víc, ale kvůli tomu si ji hned nemusím brát, že ano. Každodenní obcování s ní je legální i pod dohledem manžela (zatím ještě pořád muže z masa a kostí), který se někdy dokonce i přidá. Ideální manželský trojúhelník, do něhož není radno moc vrtat. Eiffelova věž má vrutů sice dost, ale přesto, vlastně právě proto, by mohla být pevným bodem, o který se můžu kdykoliv opřít. Navíc nemění svůj postoj, což je dnes vzácné. Jenže shánějte na takovou obludu slipy!

I sologamie vypadá na první pohled lákavě. Spojovaly by nás společné zážitky z dětství, stejné školy, stejný vkus, stejné povolání. A dokonce stejné chutě, ba i choutky! Připomínala bych takový ten ideální pár, co nosí stejné oblečení, vždycky má na všechno stejný názor a nikdy se nehádá. (A každému tím leze na nervy.) Jenže kde nejsou hádky, není ani usmíření, a o tuhle zajímavou část partnerského života bych nerada přišla. Navíc si nejsem jistá, jestli opravdu stojím o to, aby o mě moje drahá druhá polovička věděla všechno. Jak by se asi srovnala s informací, že lodičky nestojí už třicet let pořád stejných „asi tak pět stovek“ a co by asi řekla na občasná pozvání na kávu od mužů, kteří zřejmě trpí oční vadou? A co ty nájezdy na noční lednici? Nebojím se, že mi to bude vyčítat. Bojím se, že lednici vyžere dřív než já.

Nepotřebuji, aby mi někdo viděl do hlavy. Víte, jak končí všechny ty hry typu „tak, a teď si hodinu budeme říkat pravdu“. Přiznání je možná polehčující okolnost u soudu, ale přitěžující v manželství. Jistá dávka iluzí je pro spokojený vztah zkrátka nezbytná. Tak si je pokusme uchovat i v příštím roce. Budeme je potřebovat. A nejen v manželství.

Reklama