Šikana - příčina mých špatných známek!

Ráda bych se podělila o vzpomínky na svá školní léta a vysvědčení. Když jsem šla do druhé třídy, rodiče se přestěhovali a já nastoupila na jinou školu. Byla jsem tam až do osmé třídy a mé školní výsledky a následná vysvědčení nestály vcelku za nic, většinou trojky a čtyřky.

Rodiče mi proto zakazovali chodit ven, musela jsem denně trávit hodiny doma nad učebnicemi a do toho poznámky typu, že jsem hloupá a líná. Ani jedno nebyla pravda, důvod mé nechuti k učení a nenávisti ke škole byla šikana. Spolužáci mě bili, nadávali, ničili věci a to jen proto, že jsem přišla ve druhé třídě z jiné školy, to ovšem nikoho nezajímalo, jen výsledky.

Na začátku osmé třídy jsme se odstěhovali, nastoupila jsem znovu do nové školy, našla si konečně přátele a vysvědčení se začala zlepšovat, i když dohnat uplynulých šest let se za dva poslední zbývající roky školy nedalo. Velká změna přišla, když jsem nastoupila na učiliště, začala bydlet na internátě, najednou mě nikdo nenutil vysedávat po škole celé hodiny nad učením, stačilo udělat úkoly a byl klid.

A světe, div se, mně ta škola šla i bez hodin nadávek a věčného biflování. Na konci druhého ročníku se stal zázrak, měla jsem na vysvědčení jednu jedinou trojku, pár dvojek a jinak jedničky. Bylo to mé nejlepší vysvědčení v životě, hrozně jsem se těšila domů na to, jakou budou mít rodiče radost, a na to, že mě konečně alespoň jednou po deseti letech studií za vysvědčení pochválí. Jaké však bylo mé zklamání, když se na vysvědčení jen letmo podívali a řekli: „Hmm, dobrý!" To bylo celé, konec, nic víc. Nechápala jsem to. Celé roky byla škola střed vesmíru a najednou, když mě jen těsně minulo vyznamenání, je to nepodstatné. Celé roky mě peskovali za špatná vysvědčení, a když konečně dosáhnu o 85 % lepšího výsledku, nikoho to nezajímá.

Rozčarovalo mě to tak, že jsem se ve třetím ročníku na učení úplně vybodla, zaměřila jsem se jen na odborné předměty ke zkouškám, zbytek za čtyři a konec. Když jsem pak měla výuční list, bylo mi jasné, že úspěšné zvládnutí mé, do té doby největší, životní zkoušky nikoho nenadchne a brala jsem to už tak, že jsem prostě ukončila studijní etapu svého života. Bez oslav, bez nadšení. Až budu mít jednou sama děti, jejich celoroční úsilí oslavíme vždy. Nejsou důležité jen výsledky, ale také snaha. To bylo něco, co mí rodiče nikdy nepochopili.

Děkujeme vám všem za příspěvky, postřehy a názory na téma vysvědčení. Už teď můžete psát na nové téma, kterým je (Ne)podařilo se mi zhubnout! Očekáváme vaše historky, jak jste se zdárně či marně potýkaly s dietou, co vám to přineslo pozitivního nebo naopak negativního, na info@prozeny.cz. Nové téma startujeme už v pondělí.