Článek
Vím, že v mých dvaceti letech je bráno podobné prohlášení jako rouhání a všechny maminky mi do jedné řeknou, že příroda nade mnou vyhraje a biologické hodiny zkrátka přijdou. Jeden z mých kamarádů na mě zkoušel jakýsi psychologický fígl. Prý jestli mám ráda štěňata. No samozřejmě, kdo by neměl rád malá chlupatá klubka, která si říkají o podrbání. A přiznání k tomu, že mi štěňata přijdou roztomilá, mi prý téměř zaručuje budoucí mateřství. No, jak myslí.
Jenže roztomilá jsou vždy jen do chvíle, než je máte doma a musíte se o ně starat, uklízet všechny loužičky, hromádky, rozkousané boty, ubrusy a jiné náhodné oběti tohoto stvoření. Jsem realistka. Nedávno mi jeden z mých kamarádů oznámil, že se s přítelkyní snaží o dítě. Setkal se s nechápavým a odměřeným pohledem. Jediné, co se mi vybavilo, byl smrad, řev, probdělé noci, finanční potíže, hádky a především absolutní svázanost.
Děti mě děsí. Jsou nevypočitatelné, záludné a nikdo neví, co se jim zrovna honí v hlavě. Je pravda, že na některé věci se spolehnout můžete stoprocentně. Například jste na zastávce a vedle vás se v kočárku bezelstně usmívá to malé něco, na které všichni šišlají a dělají cukrbliky, tak ve chvíli, kdy nastoupíte společně do autobusu, dveře se zavřou a už není úniku, malý andílek sebere všechen svůj um a celé okolí poctí svým několikadecibelovým brekem.
Co mě také na dětech poněkud znervózňuje, je jejich neskrývaný zájem o cizí osoby (obzvlášť o ty, které o ně nestojí) a drzé civění do tváře. Několikrát jsem podstoupila tenhle oční souboj a bohužel musím přiznat, že dítě vždy vyhrálo. A to je jen zlomek důvodů, proč se dětské společnosti vyhýbám.
Pokud o nic nejde, umí děti být i roztomiléFoto: shutterstock.com
To, že mít dítě není žádná sranda, je jasné každému bez výjimky. Proč tedy pokaždé, když se někdo odmítá účastnit masochistického koloběhu s výchovou nevděčných potomků, společnost nechápavě kroutí hlavou? Osobně nevidím nic naplňujícího na tom zahodit veškerou volnost rozhodování ve prospěch malého ukřičeného plešounka, který potřebuje každou chvíli přebalit, nakrmit, pochovat nebo prostě jen vesele křičet na celé kolo.
Ráda cestuji a poznávám nová místa s pravou kulturou země. Mít na zádech místo krosny slintající batole mi přijde přinejmenším nepraktické. Pokud by se mi splnil sen, stalo by se cestování součástí mé práce. A nebaví mě představa, že by se to mělo nějak změnit. Mám ráda pocit, že nevím, co přijde zítra. Pokud bych měla mimino, musela bych mu přizpůsobit celou svoji budoucnost přinejmenším na deset let dopředu. A nikdo mi nevymluví, že těch deset let by z velké části bylo zkrátka otročení tomu malému stvoření.
Nikdy neříkej nikdy, takže nebudu tvrdit, že dítě mít nikdy nebudu. Stát se může cokoliv. Ale můžu s jistotou říct, že dokud budu schopna racionálně uvažovat, antikoncepce bude jedním z nejdůležitějších faktorů mého zdraví (především psychického :)).
Co si myslíte, je uvažování dvacetileté dívky naprosto normální, nebo s ní nesouhlasíte? Má žena právo na to rozhodnout se, zda bude nebo nebude matkou? Napište nám své názory na info@prozeny.cz a vyhrajte honorář 500 korun.
