Téma týdne: Setkání s tajemnem

Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozeno. Snad možná na nějaké ty energie. Což však neznamená, že jsem si s temnými silami nepohrávala. Ovšem přísahám, že to bylo z mladické nerozvážnosti a bez sebemenších špatných úmyslů. Před deseti lety jsem ale změnila názor.

Vzpomínám si, jak jsme na táboře nadšeně vyvolávali duchy, tehdy to mělo tu správnou atmosféru. Tma, svíčky a pravděpodobně někdo pod stolem ovlivňoval pohyby kelímku, na kterém křečovitě visely naše pohledy. Bylo to strašidelné, ale znáte to – odvážní puberťáci. Dnes bych se do ničeho podobného nepouštěla. Po celou dobu mého dospívání bylo tajemno spíš zábavným doplňkem mého strastiplného života.

Před deseti lety přišel zásadní zlom. Onemocněla mi máma, měla rakovinu. Nejprve se z toho po chemoterapii a speciální léčbě dostala a začala opět naplno žít. Nemoc jí ale nedala pokoj, vrátila se a pokračovala v děsivé práci, kterou před časem započala. Tehdy jsem se jednoho dne ráno probrala ze spánku a vyslovila polohlasně, že by snad bylo lepší, kdyby tady máma nebyla. Ne, nelámejte nade mnou hned hůl. Myslela jsem to dobře. Doma to byly galeje – máma pod tíhou nemoci stresovala celou rodinu a nikdo to nenesl lehce. Mně bylo dvaadvacet – měla jsem své mladické starosti, sestře bylo dvanáct a bratrovi třiadvacet. A manželství rodičů se také otřásalo v základech. Bylo toho na nás všechny zkrátka moc.

Abych se vrátila k tématu - hned, jak jsem to řekla, zamrazilo mě stejně jako vás. Rychle jsem se snažila odehnat tu myšlenku pryč, ale bránila se. Několikrát za den se snažila vyškrábat odněkud z mého podvědomí na povrch, aby se pak zase zpátky zakořenila ještě mnohem hlouběji. Pak to na čas přestalo a mně se ulevilo. Dva měsíce nato mi táta do telefonu oznamoval: „Míšo přijeď domů, máma zemřela!“ Slzy mi tekly po tváři a v uších mi hučela má šílená věta. Řeknete si, to je smutné, ale to se stává.

Jsem poměrně velký realista. Přesto jsem často myslela na to, že jsem se rouhala. Že jsem možná spustila něco, co jsem nechtěla. Zároveň jsem nemohla, z pochopitelných důvodů, nechat mámu jen tak odejít. Mluvila jsem k ní, vzpomínala, pouštěla si ji na kazetě… i na tomhle není nic nenormálního. Ale pak to začalo… Párkrát, když jsem byla v bytě sama, slyšela jsem kroky, ale nikdo tam nebyl. Vídala jsem stíny, co se krčí v koutě místnosti a pak jakoby odcházejí někam pryč, a při tom byl den a nesvítilo slunce. Vždycky to bylo ve chvíli, kdy jsem na mámu myslela.

Když jsme se nastěhovali do nového domu, udělala jsem pomyslnou tlustou čáru za starým životem a řekla si, teď a tady začnu něco nového, pěkného. Za rok nato jsem byla sama s dvouletým synem doma. Pouštěli jsme si hudbu na DVD a já u toho žehlila. V jednom okamžiku hudba zesílila na maximum a Ondra začal strašně křičet. Nesnáší hlasité tóny a tohle se fakt nedalo vydržet. A hádejte – myslela jsem na mámu! I teď mi ještě jde mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Tohle se dělo stále častěji. Pokaždé u jiné písničky, v jiný den, v jinou hodinu a já jen s hrůzou sledovala, jak se kolečko ovládající hlasitost samo pohybuje, zatímco já se snažím na ovladači to zastavit a ztlumit ten rámus. Přemýšlela jsem, co s tím. Nikdo, ani technici mi to nedokázal vysvětlit.

A pak se objevila sousedka, dnes jsme nejlepší kamarádky, a řekla mi, že mám tu mámu konečně pustit pryč. Že každá duše si zaslouží klid. Byla první člověk, kterému jsem víru v nadpřirozeno naprosto uvěřila. A poslechla jsem. Rozloučila jsem se s mámou ve svém podvědomí a nechala ji jít. Nebylo to lehké, ale kamarádka mi pomohla. A mně se strašně ulevilo. Už jsou to dva roky a ani jednou se kolečko samo nepohnulo. A můj život už nikdy nebude stejný.

Vždycky, když se mi před očima ukazují nějaké stejné symboly, události nebo pocity, pokouším se je vnímat a poslouchat. Všechny špatné myšlenky okamžitě odháním. Nedávno mi umřela teta, sestra mámy. A její kamarádka po mně chtěla, abych jí donesla nějaký předmět, který teta měla často u sebe. Že jí tu chce „u sebe“ trochu zdržet, že není ochotná ji pustit pryč. Jistě chápete, proč jsem zatím jejímu přání nevyhověla. Nechci udělat stejnou chybu. Jak jsem řekla, každá duše si zaslouží mít klid. Přesto už žádný den nebude stejný jako dřív.

Přihodilo se vám někdy, že jste prožila něco nepochopitelného, magického, co vám obrátilo život naruby? Okamžik, na který nikdy nezapomenete a který nelze vysvětlit „selským“ rozumem? Napište nám o tom na info@prozeny.cz a buďte jedna ze tří autorek ohodnocených 500korunovým honorářem.