Článek
Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Právě jsem udělala maturitu a s přítelem jsem čekala miminko. Protože jsme věděli, že spolu chceme žít, rozhodli jsme se, že se vezmeme. Moje rodina má velký dům se zahradou, který nechal postavit můj tatínek na počest, že jsem se narodila. Aspoň to tak říkal. Dokonce do základů dal uložit mou plenu.
Celé dětství mi tatínek říkal, že domeček bude jednou můj, až si přivedu svého ženicha. Jenže maminka byla opačného názoru, nechtěla být nespravedlivá vůči mé o pět let starší sestře, které to v dětství samozřejmě bylo líto. Proto vždycky oponovala, že my si jistě pořídíme vlastní domy a oni zůstanou v tomto.
Otec se pokaždé nehorázně rozčiloval. On přece dům stavěl pro mě. Já jako dítě jsem nic z toho nebrala vážně a bylo mi to jedno. Nerada to říkám, ale odmalička jsem byla jeho holčička, které svou lásku dával podstatně více najevo než své druhé dceři. Bohužel.
Pak ale přišla chvíle, kdy se naši rozváděli a tatínek připomněl svůj slib ohledně domu. Já sama jsem mu říkala, že je moc brzo na to (tehdy mi bylo asi čtrnáct), aby se něco takového už teď řešilo. Nemůžu přece vědět, jestli za pár let tady budu chtít zůstat.
To jsem ovšem před tatínkem raději nezmiňovala, protože vyjadřovat vůči němu svůj nevděk by nebylo to pravé. Otec si stál za tím, aby byl dům můj, mamka zase nechtěla dopustit, aby se něco takového stalo, takže nakonec to nedopadlo nijak. Dohodli jsme se, že která ze sester bude dům potřebovat jako první, dostane přednost.
Za tohle rozhodnutí jsem byla vděčná. Kdybych byla dědičkou celého domu, nemohla bych se sestře podívat do očí. Takhle byl dům psaný stále na moji mámu, a když se táta od nás odstěhoval, aspoň na chvíli zavládl klid.
Nikdy jsme nebyli velká milující rodinaFoto: shutterstock.com
Jak už jsem zmínila, v osmnácti jsem udělala maturitu a byla těhotná. Šťastně jsem se vdala, ale protože jsme neměli mnoho peněz, nemohli jsme si pořídit vlastní byt. Přítelovi rodiče měli byteček tak akorát pro sebe, a protože moje sestra dál studovala a nikoho neměla, rozhodla jsem se využít nabídky, na které jsme se kdysi dohodli - nastěhovat se k nám do domu. Nechtěla jsem být sobec a všechny z něj vystrnadit na ulici. Prozatím nám stačil jeden pokoj s kuchyňkou ve druhém patře a až si najde mamka se sestrou něco pro sebe, odstěhují se a dům bude jen náš. Tehdy jsem nemohla tušit, jak to dopadne.
Po čase si našla přítele i má sestra a musím podotknout, že zlatých kreditek neměl málo. Přesto chtěla zůstat a nastěhovat si přítele. S tím jsem samozřejmě nesouhlasila. My měli malé dítě a nedokázala jsem si představit, že budeme žít všichni – já s manželem a dítětem, moje matka a sestra se svým přítelem, kteří plánovali velkou rodinu – pod jednou střechou.
Mamka se, jak jinak, sestry zastala a jako největší chamtivec jsem vypadala já. Nechápala jsem to. Vždyť má bohatého přítele, který si může kdykoliv postavit třeba pět takových domů. Bylo to hrozné, zhruba rok jsme žili všichni pohromadě pod jednou střechou a se sestrou jsme se staly téměř nepřátelé.
Pak došlo k tragédii, během půl roku nám zemřeli oba rodiče. A nastala válka. Moje sestra chtěla v podstatě můj dům a rozhodla se mi ho vzít. A bohužel se jí to také podařilo. Díky vlivným přátelům jejího přítele, který někde sehnal falešné papíry, na kterých stálo, že po smrti vlastníka domu se jím stane ona, jsem musela já i s rodinou z něj odejít.
Jediná její milost byla, že nám nechala měsíc na to, abychom si někde něco našli. Táta se musel jistě obracet v hrobě. Jednoduše mi moje vlastní sestra ukradla dům. A já hloupá jsem s ní měla tehdy slitování, aby náhodou neměla míň než já.
Teď už to vím a radím vám - ohledy v dnešní době neberte, ani co se týče vlastní rodiny.
Už teď můžete psát na Téma týdne: V zajetí sekty. Co si o současných sektách myslíte? Pronikly jste někdy do tohoto začarovaného kruhu, ze kterého se jen stěží dostává zpět do reálného života? Znáte někoho, kdo si tím prošel? Pište nám své názory a příběhy na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.
