Článek
Byla jsem čerstvě po škole, plná ideálů a nadšení. Bylo mi sladkých osmnáct a dlouhou dobu jsem si myslela, že jezdit do práce a být pořád vysmátá mi vydrží snad až do důchodu.
Pracovala jsem ve výrobě strojírenského podniku. Se změnou šéfa se spousta věcí začala pozvolna měnit. Nadřízený mě neustále peskoval za to, že jsem nezvedala i jeho telefon v jeho nepřítomnosti, a to i v případě, že jsem seděla v odlehlém rohu místnosti, kde nám později běhaly i myši.
Jeho bavilo děsit mě tím, že tam dali pastičku a tu rozšavlovanou myš tam nechali do konce směny. Na to bych si ještě zvykla, ale že ze mě udělali donašeče a pomalu člověka, kterému se nedá věřit, to neskousnu. Když už jsem se se skřípáním zubů zvedala k neustále vyzvánějícímu telefonu, který vždy jako na potvoru přestal, když jsem k němu doběhla, jsem si rozrýpla v letních botách malíček do krve.
Jen tak pro sebe jsem si v prázdné kanceláři zaklela: „Do pr...." Toto jsem vyprávěla poté mámě jedoucí se mnou v autobuse, ale nějaký dobrák mě napráskal a já šla druhý den ihned na kobereček. Nejen k vedoucímu, ale i k samotnému řediteli. Málem jsem byla vyhozena kvůli takové blbosti!
Od té doby mi nikdo nic nesvěřil, a i když jsem se na cokoli zeptala, tak mi jepičatě řekli, že bych o tom mohla vyprávět v autobuse...
Soužití s mým vedoucím v jedné buňce se rovnalo psychické neuróze. Jak ho někdo naštval a nebo mu kluci na fotbale neběhali podle jeho představ, protože ještě ve volném čase trénoval, práskal těmi plechovými dveřmi „kanceláře", až jsem nadskakovala.
Neustále mi vyčítal, že nedělám přesčasy, a přitom já měla vše hotové a on sám chvátal na autobus těsně po skončení osmapůlhodinové směny. Každý den jsem se bála, jak asi přijde naložený do práce, a tiše seděla u svého stolu jako myška. Nejvíc nepříjemné bylo, že jsem musela mít s ním a ještě s jedním spolupracovníkem společný záchod. Šéf asi absolutně nevěděl, co to je používání WC štětky. Snášela jsem to asi dva roky, kdy jsem musela nejdřív záchod umýt dokonale přípravkem a teprve poté vykonat svou potřebu.
Pak jsem mu to taktně naznačila. Chlapská ješitnost! Nafoukl se jak mýdlová bublina a celý zbytek dne a ten další se mnou nepromluvil. Cítila jsem se tak provinile! Stejně to nemělo úspěch a dál bylo všechno hrozně znečištěné. Jsem ráda, že mě odsud po čtyřech letech stejně vyhodili kvůli snižování stavů. Ovšem to, jakým stylem to udělali, by stálo na další kapitolu. Jako dárek k narozeninám jsem dostala od nich výpověď, a protože jsem byla neznalá paragrafů pracovního zákoníku, podepsala jsem jim cosi, co mi vzalo nárok na další tři měsíce práce plus odstupné. Prostě se mnou vyběhli a ani ruku mi nepodali při odchodu. Tam, kde jsem teď, mám daleko větší klídek, takže nelituji.
Máte šéfa, který vám nakládá nadlidské úkoly? Zvyšuje si své ego tím, že vás ponižuje a ztrapňuje? Nebo jste naopak vy tím nadřízeným, který v očích všech je tím špatným? Pojďte si k nám ulevit na info@prozeny.cz a vysloužit 500 korun.
