Článek
Dokonce jsem nechtěla chodit mezi lidi, stěží jsem to zvládala v práci. Dny i noci jsem probrečela, civěla do prázdna a nedokázala jsem se smířit s jeho smrtí, vždycky jsem říkala, že je pořád tady. K jeho hrobu jsem chodila prakticky denně, pořád jsem na něj mluvila a doufala jsem, že jednoho dne se z toho snu proberu.
Můj stav se nezměnil ani po půl roce, rodiče o mě měli strach a přemýšleli i o psychiatrovi, ale lék na bolavou duši se našel někde úplně jinde. V tomhle období jsem občas zavítala na internet a na svém profilu jsem našla vzkaz od muže, který se se mnou chtěl seznámit.
Moje první reakce byla, že to ihned bez zájmu vymažu, ale pak jsem si to rozmyslela a odepsala mu. Pár dnů jsme si psali přes ICQ - bylo to, jako bych se znovu probudila. Najednou jsem začala vnímat, co se kolem mě děje, a zjistila jsem, že už spát nechci, že chci žít. S dotyčným jsme si domluvili schůzku a pak další a další a za týden tomu bude rok, co jsme se do sebe s přítelem zamilovali.
Nikdy by mě ale nenapadlo, že zrovna já si najdu přítele přes internet. Ne že bych to odsuzovala, ale připadalo mi málo pravděpodobné, že by takový vztah někomu vydržel, a vidíte. Dnes si připadám jak v pohádce a jen doufám, že nikdy neskončí :-)
