Článek
Jaké bylo ale překvapení, když jsem zjistila, že v naší vesničce Mikuláš se svým doprovodem nepůjde ani pátého, ani šestého, ale až o víkendu. Nad důvodem posunutí pochodu nemusím dlouze přemýšlet vzhledem k tomu, v jakém stavu vždy procházejí. Rozhodla jsem se tedy, že to dětem vynahradím jiným způsobem.
Plyšové čertíky, které pamatují ještě děti mé kamarádky, jsem zabalila do tašek, přidala balíčky od mých rodičů a nachystala je za dveře na dvůr. Měla jsem strategický plán. Děti jsem odvedla k rodičům do obývacího pokoje a tajně jim sdělila svůj „čertovský“ manévr. Již odpoledne jsem upozornila svou dceru i svého syna na příchod čertů. Starší potomek se zachoval jako typický chlap, omotal se své matce jako krajta kolem stehna a ne a ne pustit. Moje roztomilé blonďaté mladší stvoření zvolalo: „A de sou? Pocem čerte, dám ti na zadek.“ Svou odvahou nakazila i bráchu: „Víš co? Ty ho nakopeš do zadku a já ho praštím pistolí po hlavě, jo?“
Na příchod výpravy z pekla byly tedy připravení. V nestřeženém okamžiku jsem si oblékla svou černou bundu, nazula kecky a odběhla jsem na dvůr. Tady jsem málem strachy omdlelajá. Přes garáž jsem proběhla před dům a ke vchodovým dveřím jsem položila dětem jejich výslužky. Duchapřítomně jsem si před odchodem s sebou vzala klíče, kterými jsem zarachotila na okno. Pěstmi jsem notnou chvíli v různých místech bouchala do dveří. V momentě úprku jsem zapadla do garáže, ve které jsem si zhasla a při snaze proběhnout co nejrychleji zpět jsem zakopla o kolečko. Nevadí. Nevzdala jsem to, zavřela jsem garáž, vběhla jsem kulhavě zpět do domu a nenápadně se vysvlékla. S udiveným výrazem „co se děje?“ jsem se vrátila k dětem do obývacího pokoje.
„Mami, byl tu čert“, oznamovalo mé starší dítě zpoza gauče. „Bouchal na dveře“, oznamovalo mé mladší dítě zpoza babičky. Hrdinství bylo to tam. S očividně lehce vystrašenými dětmi jsme šli ke dveřím otevřít, a tam jsme našli dárečky, se kterými se večer tulili ve svých postýlkách.
Hodinu po „návštěvě“ čerta stálo mé roztomilé děvčátko uprostřed obýváku, odmítalo jít spát a hlásalo: „Já nechcu spinkat, já chcu za čertem do pekla, já nebojím“. Princezně, která se držela na babičce jak přísavka, se vrátilo hrdinství. „Já tě nedám, ty si moja“, pronesl její brácha a zřejmě kousek toho hrdinství v sobě také našel.
A mně není vůbec líto, že Mikulášský průvod naší vesnicí letos děti neuvidí. Byla jsem jejich čert, jejich Mikuláš i anděl. Nemusí je vidět, aby věděly, jak vypadají. Mají svou vlastní fantazii, ve které žijí prostřednictvím jejich vlastní představivosti. Tradice se udržela i letos a má své kouzlo, i když jsme nikoho domů nepustili.
A jak to dopadlo u vás?
