Článek
V klidu si tak popíjím kafe u kamarádky, a zničehonic přijde otázka „Tak co? Už máš konečně chlapa?“ Nechápu, co tím chtěl básník říct. Copak já nějakého hledám? Nehledám. Je mi fajn tak, jak jsem. Další zrada na sebe nenechala dlouho čekat „Jsi chytrá, hezká, mladá, máš úžasný děti. To mi řekni, že by se nějaký blbec nenašel?“ Ne, nenašel. Blbce nechci. Už jsem vám všem ostatním ženám těch blbců vysbírala dost. Teď je řada na vás, abyste mi přihrály nějakého „neblbce“.
Většinu těchto všetečných otázek dokážu dost dobře přejít slovy „na chlapy nemám čas, díky za optání“, ale stejně pořád nechápu, co je to za módu tlačit někoho někam, kam nechce? To nemám právo si od těch půlmozků odpočinout a nabrat dech do dalšího levelu? Třetí říše taky nepadla ze dne na den.
A co teprve ten výběr? Jsem máma dvou malých dětí. Jediná místa, kam chodím, je školka a supermarket. To si mám pořídit tričko s fixem a potiskem „jsi ženatý, svobodný, v rozvodovém řízení, rozvedený, čerstvě po rozchodu, gay – zaškrtni“? Do toho opravdu nejdu, i když šílená jsem na to dost. Ale netvrdím, že sedím pořád doma a čekám na prince na bílém koni, co mě přijede zachránit ve své zbroji jako Richard Gere v Pretty Woman.
Zaprvé nejsem šlapka a zadruhé na happy endy nevěřím. Zatřetí si občas někam zajdu. Ale doma nechci chlapa ani vidět, krom těch, co už tady jsou. Zajdu si do kina, na večeři, nechám se pozvat na kafe, strávím příjemný večer s mužem, ale pak nazdar. Nechci každý den sbírat po zemi u postele jeho fusekle, hledat mu ráno čistý trenýrky v šuplíku, do kterého je dávám vždycky, jen on si to ne a ne zapamatovat. Nechci se hádat, proč jsem nestihla vyžehlit jeho košili a co bude k večeři. Nechci vést války o dálkový ovladač a poslouchat, že ten seriál, na který se dívám, je největší kravina všech dob, a že Liga mistrů je mnohem záživnější. (Mezi námi děvčaty, to teda rozhodně není!)
Cítím se šťastná tak, jak žiji. Já a mé děti. A když mám čas, tak si zajdu na rande. A když nechci, zajedu si sama do kina. Sedím tam s coca-colou v ruce, mističkou sýrových nachos a pozoruji, že se na mě všichni dívají s výrazem „ach zoufalka, je tu sama“, ale mně je neskutečně dobře. Nikdo mě nebude rušit během sledování debilními poznámkami. Nikdo mi nebude ujídat a nebude se mi smát, pokud budu na konci filmu plakat. A to je přece fajn. Někdy to zkuste.
Navíc, nejúžasnějšího chlapa pod sluncem mám doma každý den. Je neškodný a miluje mě bez ohledu na to, jak vypadám, jakou mám náladu a jsem-li tlustá, nebo hubená. Umí mě rozesmát i rozplakat. Rád mě škrábe na zádech, maluje mi obrazy a v noci se mi krade do postele. Je to můj syn. Jednoho dne mi ho sice nějaká sépie ukradne, ale do té doby máme před sebou pořádný kus práce. Musím ho naučit, jak se chovat k ženám. Jsem na dobré cestě. Minimálně jednou denně mě obejme a řekne „mám tě rád“. Minimálně jednou týdně mi složí poklonu, jak jsem krásná a jak mi to sluší. S nákupem mi pomáhá již zcela automaticky.
No řekněte, dělají tohle dospělí muži, které máte doma?
