Článek
Pro příklad si můžeme nastínit obyčejnou čtyřčlennou rodinu se dvěma rodiči a dvěma dětmi. Obrovské transparenty a obrázky v letácích nám z dětí udělají šílence, kteří touží po sbírání například šmoulů. My, jako milující rodiče, kteří utrácí v daném supermarketu desetitisíce ročně, se tomu podvolíme a nosíme kartičky.
Když už sbíráme kartičky, je potřeba, neřku-li dokonce nutnost, mít album. Když už kupujeme album a máme dvě děti, musíme pořídit dvě, abychom předešli bitkám. Děti jsou samozřejmě zpočátku nadšené, ba dokonce i projevují radost a zájem o sběr modrých postaviček. Později ovšem jejich zájem opadá a jediní, kdo zůstávají věrni sběratelství, jsme my, rodiče.
A tak sbíráme jako blázni, obvoláváme kamarádky a známé „hele, chybí mi trojka, šestka a dvanáctka“ a snažíme se zaplnit celé album, i když to už ty naše prcky vůbec nezajímá.
Některé maminy jsou natolik vychytralé, že celé album pak nabízejí za jistý obnos na internetových bazarech. Ty ostatní se zúčastní třeba večera, který proběhl v minulosti v jedné z našich kaváren. Byl to „výměnný večer“, kde se sešla velká skupina sběratelů a ti si mohli navzájem kartičky směnit. Nedokážu si představit, jak to probíhalo, protože jsem se toho nezúčastnila, ale jistou představu mám. Majitelka kavárny praští paličkou na maso o obslužný pult a zvolá „kartičku číslo patnáct získává paní vzadu v modrém triku“ a ostatní účastníci smutně zvolají „aaaaach“.
Co bychom pro ty naše zlatíčka neudělali, že? Kartičky, nálepky, alba, cokoliv. Když jsem sbírala naposledy já, snažila jsem se, aby můj nákup vždy dělal víc jak čtyři stovky, abych dostala dva balíčky s kartou. Kdybych totiž nakoupila, byť jen za tři sta devadesát devět korun, dostala bych jen kartičku jednu a děti by se doslova navzájem sežraly.
Proti kartičkám nic nemám, protože šmoulové měli opravdu úspěch a číslo jedna bylo tak posedlé kartičkou Gargamela, že si ji strkalo před spaním pod polštář. Samolepky mi taky nijak nevadily, neboť nám hezky ozdobily nábytek po celém bytě. Co mě ovšem celkem zarazilo, jsou kuličky z Doby ledové. To je dle mého celkem nebezpečná hračka. Kdybych si jich pár hodila do ponožky, mohla bych ji pak uschovat v kabelce místo pepřového spreje jako zbraň k nutné sebeobraně.
Nevím, jak ostatní maminky, ale já mám poměrně strach, nechat si děti s touto sběratelskou edicí hrát. Přinejmenším to po sobě začnou házet a navzájem si ublíží. V případě, že se netrefí jeden druhému do hlavy, tak minou a rozflákají s tím okno, nedejbože televizi. V neposlední řadě je tady možnost zhltnutí skleněné koule a při následném východu ven z těla dítěte i možnost roztříštění keramické záchodové mísy.
Já jsem sběratelkou dárkových taštiček. Už odmala jsem sbírala mašličky a balicí papíry. Každý dárek jsem opatrně rozbalovala, abych neporušila papír. Po příchodu dárkových taštiček na trh se značně omezila chuť lidí dárky balit, a proto sbírám tyto papírové tašky s různými motivy, různých velikostí, abych zamezila jejich šíření. Samozřejmě při pohledu na mé děti, když destruktivně rozbalují dárky, mi puká mé esteticky založené srdce a se sběrem balicího papíru už jsem se nadobro rozloučila.
A co vy, maminky? Sbíráte?
