Článek
Snaha některých jedinců o co nejlepší zalidnění planety je mnohdy přehnaná, avšak pokud si troufáte na větší počet dětí, proč ne? Ústavů pro duševně choré je v České republice dostatek.
Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale všimla jsem si, že jakmile má žena víc než dvě děti, jakoby ji společnost odsunovala někam dál. Buďto ji obdivuje za to, jak to zvládá, anebo odsuzuje, že byla natolik nezodpovědná a nechala se třikrát či vícekrát oplodnit. A nikoho nenapadne, že třeba konkrétně tento počet dětí chtěla. I když si myslím, že bez použití omamných či psychotropních látek o větším počtu jak 4 snad ani nelze uvažovat.
Často slýchám, že mít víc než dvě děti v dnešní době je pouhopouhý luxus pro bohaté. Mnoho lidí odsuzuje ty, jejichž ekonomická situace jim nedovoluje kvalitně zabezpečit všechny své děti, a přesto si jich pořizují víc. Měsíc co měsíc pak čekají na rodičovský příspěvek nebo na výplatní den jako na smilování boží a každou korunu obracejí v ruce třikrát, než ji vydají. O co jsou však chudší jejich děti? A o co jsou bohatší děti těch rodičů, kteří si mohou dovolit mnohem víc? Záleží snad na značkových hadrech, soukromých školách a dovolených v zámoří? Neřekla bych. Svým dětem jsme schopni předat to podstatné i bez těchto vymožeností a milujeme je stejně. A přes veškeré nevýhody, které dětství nemajetných rodičů skýtá, mají velké plus do života. Nic pro ně není samozřejmostí a váží si věcí daleko více.
Momentálně jsem totálně vycucávaná jedničkou a dvojkou. Občas si jen tak zrána udělám těhotenský test, abych se uklidnila, že horší to fakt už nebude. Ale já naplním právě teď veškeré vaše obavy a ujistím vás, že ten vyděšený výraz, který jste měli v obličeji při čtení nadpisu, nebyl neoprávněný. V počtu svých dětí bych chtěla vidět jedno ze tří prvních prvočísel (to čtvrté už je pro hráčky z vyšší ligy). A každému z nich pořídím zvířátko (fakt jste mě ukecali). Ale mám pro to pár nesplnitelných podmínek, takže je to samozřejmě hudba budoucnosti (možná spíš fata morgana).
Kdybych zítra přišla za svými rodiči a oznámila jim, že jsem v očekávání, byli by štěstím bez sebe a darovali by mi dlouhou dovolenou, již dávno pro tento případ slíbenou. V krásném malém útulném polstrovaném pokojíčku s jednou pohodlnou postelí, pravidelnou stravou, kterou by mi nosili až pod nos, a hlavně, absolutní klid a drogy v ceně pobytu. Co víc si přát?!
Ať už máte děti dvě, tři, čtyři nebo pouze jedno, a ať už jste majetní, či stejně jako já čekáte, až vám přijde výplata nebo rodičák, všichni máme něco společného. Když mi v šest ráno všechny moje ratolesti skočí na záda a zařvou: „Vstávat, mamííí“, mám sice neskutečné nutkání vyhodit je z okna, ale zároveň vím, že mám velké štěstí. A to hned dvakrát.
