Článek
Odložili jsme náš rozhovor kvůli vaší dovolené. Jaká byla?
„Krátká, ale úžasná. Pětidenní dámská jízda – až na jednoho chlapa, který nás vezl – do Caorle a do Benátek. Poprvé jsem byla u moře v září. Navíc jsme bydleli v českém hotelu, který tam provozuje jedna paní, majitelka cestovní kanceláře. I když se nalézá v cizím kraji, najde tam člověk určité zázemí, s koprovkou i s našimi televizními programy.“
Mě spíš překvapilo, že jste říkala, že jedete s kolegyněmi herečkami.
„Tentokrát tam byla jenom jedna, Naďa Konvalinková, ale s bývalou partou z Divadla ABC jezdíme pravidelně, v zimě na hory, v létě na dovolenou. Co vás na tom překvapilo?“
Co vím, hodně vašich kolegů a kolegyň si za přátele vybírá zástupce jiné branže než herecké. A já bych jako důvod viděl třeba řevnivost. Není v tak tvrdě konkurenčním prostředí běžná?
„Jistěže panuje i tady, jako všude. Ale člověk si vybuduje se spoustou kolegů pevná přátelství a kamarádství. A u nich neřeší, jestli ta nebo ona kolegyně má lepší příležitost než on. Taky si myslím, že řevnivost se obrušuje s léty. Možná panuje na škole, v začátcích, kdy si mladý člověk myslí, že každou příležitost by měl dostat právě on. Později mu dojde, že to stejně neovlivní, že se jenom nadarmo užírá a ztrácí nervy, které by si měl zachovat pro důležitější okamžiky. A já už se dlouho držím hesla ,přej, a bude ti přáno‘“.
Veronika Jeníková hraje v seriálu Cesty domůFoto: FTV Prima
Měla jste i vy v začátcích období, kdy jste se tímto heslem neřídila?
„Já měla štěstí, že jsem už na škole točila, docela hojně jsem v mládí hrála, pak přišlo angažmá v Kladně, což byla téměř Praha, a pak přímo do Prahy. Byla jsem za to šťastná a neměla jsem potřebu a vlastně ani myšlenky na někoho žárlit nebo řevnit. Věřte mi, že to mezi herci v tomto smyslu není o nic vyhrocenější než v jiných profesích, i když se to možná říká.“
Proč se před třemi lety vytratila z Ordinace vaše sestřička Vendulka? Kde je jí konec?
„Tehdy to přišlo z mé iniciativy. Uvědomila jsem si, jak život letí a že pět let s tou postavou bylo sice krásných, ale už jsem se pomalu stávala Vendulkou. Když přišla nabídka do seriálu Cesty domů, uvítala jsem, že se mohu stát někým jiným a přešla na Primu. Vendulka se vytratila z obrazovky víceméně bez vysvětlení. Měla úraz, a už se nevrátila. Pociťuji to tak trochu jako nesplacený dluh, že by se snad slušelo divákům sdělit, co se s ní stalo. Ale jinak jako bych z Ordinace neodešla. Nova ji teď od začátku reprízuje, takže pro mnohé jsem Vendulkou dál.“
Vzpomenete si, s jakou vidinou, s jakým snem jste se jako malá holka, středoškolačka, rozhodla pro herectví?
„Vzpomenu a nebudu lhát, že jsem toužila pouze po divadle, když herecké školy jsou především divadelní a i když jsem do divadla ráda chodila. Já jsem odjakživa milovala dětské filmy Věry Plívové-Šimkové a dětem, které v nich hrály, jsem to hrozně záviděla. Pak se mi ten sen malou rolí splnil, ale to ještě nebylo rozhodující.“
Scéna z Cest domů, jako hospodská BetyFoto: FTV Prima
Vím, vždyť vy jste šla zprvu způsobně na gymnázium, nikoli na konzervatoř. Pročpak?
„Mimo jiné i proto, že jsem o možnosti studovat střední hereckou školu neměla tušení. Na gymplu jsem se ale zapsala do divadelního kroužku, kam jednou přišli lidé z televize vybírat dětskou představitelku pro jednu inscenaci. Vybrali mě a já hrála vedle paní Bohdalové, Budínové, vedle Ladislava Peška a Mirka Dlouhého. A bylo rozhodnuto. Byl to právě Mirek Dlouhý, který mi prozradil, že vedle DAMU existuje i konzervatoř. Udělala jsem rozdílové zkoušky a začala tam studovat.“
To není divu, ocitnout se jako dítě vedle takových velikánů. A i dál jste na ně měla štěstí…
„Ještě na škole mě pan režisér Kachyňa obsadil vedle pana Hrušínského do filmu Pozor, vizita. Na Slovensku jsem hrála u Štefana Uhera v Pásla kone na betone, a pak přišlo setkání s Vítkem Olmerem, nejprve v Antonyho šanci a pak ve filmu Bony a klid, který mě pronásleduje vlastně dodnes.“
Myslíte tím chystané pokračování?
„Taky, samozřejmě. Zrovna tento týden se začíná točit. Je to pro mě skoro až sentimentální situace. Připadá mi, jako by to čtvrtstoletí mezi oběma filmy vlastně ani nebylo. A moc se těším.“
Na premiéře hry Jeppe z Vršku v pražském Divadle na JezerceFoto: Isifa
Panují i protichůdná očekávání, obavy…
„To vždycky, když se točí pokračování nějakého výrazného filmu, a jistěže vždycky je to sázka do loterie. Ale myslím, že Vítek napsal hezký scénář.“
Věřím, že popularita, jaká vás potkala díky Ordinaci, vás nezaskočila přinejmenším proto, že jste si její první fázi prožila v důsledku filmových rolí už v osmdesátých letech. Cítíte mezi nimi kvalitativní rozdíl?
„Vlastně ani ne. Každá popularita má svá pozitiva i negativa. Od lidí slýchám hezké věci, a když napnu sluch, slyším po straně i ty méně pěkné. K té vaší otázce vám dám takovou kuriózní ilustraci: na jednom divadelním zájezdu za mnou v hospodě přišla dvojice hostů s tím, že se přou a vsadili se mezi sebou, jestli jsem Vendulka, nebo Evička Tričko z Bonů a klidu. Odešli spokojeni, že si můžou dát oba panáka, protože oba měli pravdu. Aniž to tušili, udělali radost i mně, protože mě tím ujistili, že jsem si i po čtvrt století podobná.“
Mechanismus, jak jste se stala herečkou, jste mi vysvětlila. Ale proč? Co vás k herectví táhlo? Sláva? Peníze? Možnost vtělovat se do cizích osudů?
„Vzhledem k tomu, že rozhodnutí dělat herectví ve mně uzrálo už v dětském věku, myslím, že ani jedno z toho zásadní roli nehrálo. Já jsem se prostě ráda předváděla. Recitace, různé scénky na táborech, kde jsem se vždycky hlásila jako první. ,Ty jsi hérečka,‘ slýchala jsem poměrně často. Navíc jsem pro to měla i oporu v rodině, hlavně od prarodičů, protože rodičům, tělocvikářům, bylo herectví přece jen vzdálenější.“
Na narozeninové oslavě Jiřiny Bohdalové ji fotografové zastihli společně s manželemFoto: Isifa
Vaše poměrně bohatá filmografie od 90. let prořídla a začaly v ní převažovat televizní tituly. Může za to revoluce?
„Jistě, tou se všechno diametrálně změnilo. Zprvu se nějakou dobu netočilo téměř vůbec. A potom přišla ke slovu jiná generace režisérů, kteří si našli své herce, jedni i druzí mladší lidé. Ti, s nimiž jsem točila já, byli stranou nebo bohužel i zemřeli. Takto se to proměnilo pro spoustu herců. Ale zůstalo nám divadlo. Já jsem se k tomu ještě hned na počátku devadesátých let pustila do rození dětí, takže jsem měla jiné radosti.“
Divadlo vám sice zůstalo, a i když dodnes hrajete v různých souborech, mateřskou scénu ABC jste nakonec opustila. V té době jste se dala slyšet, že toho nelitujete. Co dnes?
„Ani dnes. Tehdy tam přišlo nové vedení, které přistoupilo k radikálním změnám zaměření dramaturgie, se kterými jsem se neztotožňovala. Byla jsem první, kdo odešel, ale po mně šla postupně v zásadě celá tehdejší parta. Měli jsme pocit, že bychom tam dál už nebyli šťastní. Navíc jsem tam byla přes dvacet let, a to už je podle mě čas, kdy by se měl člověk pustit zase do něčeho nového. Přestože stálé angažmá má své výhody – například dává herci určitou jistotu – nelituju, protože má i nevýhody, kdy musíte třeba hrát něco, co vám nesedí.“
Ale není velké pražské kamenné divadlo přece jen prestižnější než zájezdové spolky, ve kterých dnes figurujete? Když pro nic jiného, pak prostě proto, že v Praze je herec víc vidět…
„Ale i ta zájezdová představení, ve kterých hraju, ať už ve spolku Háta nebo teď čerstvě v nové společnosti, kterou založila Rozálie Víznerová, dcera Jany Šulcové, se přinejmenším jednou za měsíc hrají i na některé pražské scéně. A to, na co se ptáte, je i tak relativní. Praha skýtá obrovský výběr žánrů, herců, typů divadla. Mimopražský divák je neporovnatelně vděčnější. Je to ohromné publikum, cítíte z něj, jakou má radost, že přijeli herci z Prahy.“
Děti už máte dospělé, doba k tomu, abyste je podpořila v jejich eventuálním rozhodnutí jít v rodičovských hereckých šlépějích nebo jim to rozmlouvala, už minula. Nebo snad vůbec nenastala?
„Naštěstí nenastala. Syn studuje práva a dcera dělá reklamní fotografii, což sice má s kumštem leccos společného, ale po mně to nemá, protože vzhledem k tomu, že umím nakreslit leda tak slona zezadu, jde výtvarno mimo mě.“
Říkáte naštěstí. Proč?
„Znám jak plusy, tak i minusy toho povolání, ale kdyby se moje děti chtěly vydat stejnou cestou, asi bych v té chvíli víc brala v úvahu spíše úskalí a nástrahy, které je čekají. A možná bych jim to rozmlouvala, což by ale také nebylo správné. Takhle se vydaly do neznáma úplně novým směrem podobně jako kdysi já, a to považuju za zdravé.“
